Za krásami Slovenska s dětmi a se stanem

Červenec 2020

Krásná dovolená - nádherné výlety do hor, prima koupačky i příjemní lidé

Celkem 2340 km, celkové náklady 950 €  za 12 plných dní (benzín v SR 115 €, slovenská dálniční známka 19,2 €, kempy 190 €, jídlo 180 €, zmrzliny 40 €, vstupy 125 €, 2 aquaparky 151 €, suvenýry 115€).

Před pěti lety jsme na pošťouchnutí kamarádky začali jezdit s dětmi pod stan a zjistili jsme, že to není žádný problém. Děti toho vydrží celkem dost a když jsme v pohodě my, jsou v pohodě i ony (v době dovolené v SR jim bylo 7 a 10 let). Líbí se nám svoboda, kdy se přesouváme podle toho, kde se nám líbí a naše plánování je volnější a přizpůsobené aktuální náladě a počasí.

Jídlo máme nakoupené do zásoby, abychom se na dovolené nezdržovali nákupy. Jezdíme s masem ve skle z Lidlu, těstovinami, rýží a bramborou kaší z Kauflandu. Podrobněji o naší výbavě jsem se zmiňovala v předchozích stanových dovolených. Pečivo a ovoce si dokupujeme na místě, občas si zajdeme na večeři nebo oběd.

Naše předchozí stanové dovolené byly však vždy u moře a v teplých krajích. V prvních dvou letech jsme nejprve prozkoumali severní část Korsiky a další rok jižní, a pak jsme stejně postupovali u Sardinie. Zážitky a doporučení z našeho cestování po těchto nádherných ostrovech najdete taky tady na blogu. Letos jsme však s ohledem na naše starší příbuzné a i můj příměstský tábor hned po dovolené chtěli zvolit „Covid bezpečnou“ destinaci, a tak jsme jeli na Slovensko, které nás už dlouho lákalo. A kdy jindy než teď, když na něj máme skoro celých 14 dní. Plán byl dojet rovnou až na východ a postupně se stylem road tripu vracet.  Z větší části to tak vyšlo. Někde jsme udělali trošku zajížďku a přizpůsobili program počasí, někde jsme se zdrželi o něco déle, a tak máme co objevovat příště. Obecně se nám Slovensko moc líbilo a určitě se sem rádi vrátíme. 

0. den – ještěv ČR - Znojmo

Naší dovolenou jsme začali brzo ráno, kdy Láďa měl nějaké pochystávky u Znojma a protože je to cestou na Slovensko, rozhodli jsme se jet rovnou s ním a užít si den průzkumem města.

Znojmo se nám moc líbilo a Luki (10 let) to prohlásil za super den. Když nás večer Láďa vyzvednul, zašli jsme si po cestě do jedné pizzerie a na poslední české pumpě ještě na zmrzlinu. Kluci měli o zážitek víc, když viděli, jak paní na pumpě doplňovala kafíčkomat a všechno jim k tomu vysvětlila. Pozor, dálniční známka na Slovensko se už vyřizuje elektronicky!

 

1. den – Velká Domaša

Cestou si Láďa chvíli dal šlofíka na odpočívadle za Žilinou a pak nás dovezl až k přehradě Velká Domaša. Cestou jsme viděli v nádherném světle Spišský hrad a věděli jsme, že na něj se určitě zajedeme podívat. U Domaši v raním pološeru Láďa ještě zahlédl dvě lišky, jak přišli zjistit, kdo nový tady je.

Velká Domaša - pláž u kempu

Na jednom pohodovém místě u Domaši jsme postupně otvírali oči a zažili krásné probouzející se ráno s vůní vody. Na naší piknikovou podložku jsme si vytáhli snídani a s výhledem na Domašu posnídali štolu od babičky a zbytky pizzy a rohlíků ze včerejšího dne.

Po snídani jsme přejeli do vyhlédnutého kempu Monica Camp & Glamp (cena 13 €/3 dospělí, 1 dítě pod 10 let, stan, auto).  Název kempu zněl úžasně – to Glamp je tam kvůli pár stanům s výhledem, které tam pronajímají. Rovné místo na stan se hledalo hodně obtížně, protože kemp byl na svažujícím se kopci k přehradě. Nakonec jsme přece jen našli hezké místečko. Sociálky byly akceptovatelné – sice malý prostor na nohy při zavřené kabince záchodu, ale celkem čisté a se zásobou toaleťáku. Sprchy byly k dispozici jen ve vyhrazených ranních a večerních hodinách, jinak byly zamčené. Asi to tak měli udělané z toho důvodu, že přes den mohli na pláž u kempu přijít (za poplatek) i neubytovaní. Horší to bylo s částí kuchyňskou. Jednak ji neměli označenou, a tak jsem se musela doptat, kde vůbec se dá umývat nádobí. Byla udělaná z unimo buňky. Měli sice k dispozici mikrovlnku, ale kuchyňka a hlavně dřez, který jsem chtěla využívat, se mi příliš nelíbil. I když záchody byly celkem udržované, tak kuchyňka, jak byla na opačné straně kempu, příliš pozornosti nedostala.

Spravili jsme stan (našemu věrnému Colemanu už povolili gumičky, tak jsme zakoupili opravnou sadu, jen jsme to doma v rámci hektických příprav nestihli), pak si Láďa dal šlofíka a já klukům četla jednu z knížek, které jsme měli s sebou. Byl to Ukradený totem od Miloslava Stingla – pokud jste nečetli, určitě doporučujeme. Po obědě jsme vyrazili k vodě. Pláž je menší a  celkem travnatá, ale v pohodě stačila. Jen jsem byla ráda, že jsem s sebou nevzala krásnou plážovou podložku ze Sardinie, ale obyčejné prostěradlo, protože mi nebylo líto, když se tu ušpinilo.

Byl tu dokonce i plavčík a malá půjčovna věcí do vody. Vstup do vody je pozvolný, voda byla čistá a celkem teplá, a tak jsme se s kluky hezky vyblbnuli. Měli s sebou nafukovací boardy, které už se osvědčili loni. Kubík tak díky tomu ani nechtěl s sebou kruh nebo jinou plavací pomůcku. Jsou tu hned dvě možnosti stánků s občerstvením – mají drobné jídlo, koktejly a zmrzlinu. My si dali zmrzlinu (6 €) a užívali si zbytek dne koupáním a Láďa občas dospával na dece. Po večeři (špecle s masem) jsme si povídali se staršími sousedy ze Žiliny, kteří měli předělanou poštovní dodávku na obytné auto. Prý utekli ze Zemplínské Šíravy, kde byla špinavá voda a viděli tam i ryby břichem nahoru. Paní mi půjčila knihu o krásách Slovenska, a tak jsem si do noci prohlížela krásné fotografie. Jen pozor, večer tu žrali dost komáři, ale podle toho, co jsme slyšeli v místním rádiu, tak to byl letošní celoslovenský problém.

 

2. den – Vinianský hrad a Vinianské jezero

Vstávali jsme celkem pozdě, posnídali štolu od naší 90leté babičky, kterou nám peče na každou dovolenou, a vyrazili na Vinanský hrad z vesnice pod ním. Cesta se dala zvládnout i v trekových sandálech. Kubí ze začátku trochu frflal, že se chtěl koupat a ne chodit a že tohle není žádná dovolená, ale ťapal a pak i celkem v pohodě. Zřícenina hradu je i teď celkem majestátní a je co obdivovat. Na nádvoří je i stůl a lavice, tak jsme si na posilněnou dali oběd a pak prozkoumali vše, co šlo. Krásné byly výhledy do okolí, i když kluky nejvíc zaujal balíkovač a přetahovali se o dalekohled, aby ho měli zrovna ve chvíli, kdy traktor s balíkovacím nástavcem vyplivne další válec.

Cestou ze zříceniny jsme kus šli po vinařské stezce. Původně jsme měli v plánu přejít k Vinianskému jezeru pěšky, ale na cestě, kterou jsme našli podle map v mobilu, byl zákaz vstupu. Tak jsme nechtěli riskovat nějaké nepříjemnosti a tak i vzhledem k tomu, že už dost pražilo slunce, rádi jsme byli líní a k jezeru přejeli autem. Oficiální parkoviště bylo překvapivě bez poplatků a ani za vstup na pláž se nic nevybíralo, i když to vypadá jako vyhlášená turistická oblast. Prý podle vyjádření poměrů znalých jsem nejraději jezdí místní, protože je tu nejlepší koupání široko daleko. U jezera je i kemp – resp. neoplocená loučka určená ke stanování.

I když je to vyhlášená lokalita a počasí bylo pěkné, lidí tu bylo rozumně. Vstup do vody byl pozvolný, v mělčí části písečný, pak ve větší hloubce už standardní rybníkové bahýnko. Dali jsme si i zmrzku (5,5 €) a zas šli do vody. Luki moc chtěl jezero přeplavat. Měl s sebou i nafukovací bodyboard, a tak střídavě plaval s ním, střídavě bez něj a doplavali jsme až na druhou stranu k půjčovně šlapadel. Pak chtěl plavat přes jezero i Kubík, ale u toho jsem to ukecala jen do poloviny, protože jsme kvůli hrozící bouřce rychle chtěli jet do kempu.

V kempu jsem rychle uvařila rýži s masem, Láďa pořádně zabušil stanové kolíky a dovypnul plachtu, protože se blížila opravdu silná bouřka. Vlny na Domaše měly bílé čepice jak na moři, a tak už i místní zkušenáři svoje obytňáky zabezpečili a připevnili nebo sklidili vše, co šlo.

Ještě jsme stihli sklidit nádobí, ale večeři už jsme jedli ve stanu. Bouřka byla opravdu silná. Kluci byli po celém dni utahaní, a tak po dalším příběhu od Stingla krásně usnuli, ale nám se nespalo dobře. Šílená fujavice a poryvy deště burácely tak silně a hlasitě, že jsme byli s Lacem každou chvíli vzhůru. Naštěstí stan nás podržel a zůstali jsme v suchu, jen nám nateklo trochu do předsíňky, jak jsme přece jen byli trochu v kopci.

 

3. den – ZOO Košice  a Dinopark

Ráno byl Láďa vzhůru už před 6 h. a sledoval počasí. Po krátké poradě jsme se rozhodli využít 30 minutového okna bez deště a rychle jsme se sbalili i se stanem. Kluci byli úžasní, rychle po probuzení se vzchopili a začali pomáhat. I když balení mokrého stanu nepatří mezi mé oblíbené disciplíny a v loňských letech u moře jsem se v této kratochvíli nemusela trénovat, zvládli jsme kompletní balení v rekordním čase. Klukům jsem dala v autě do ruky sušenku a vyrazili jsme směr Košice, kde jsme plánovali dát si pořádnou snídani v kavárně či pekárně.

Panda červená v ZOO Košice

Dorazili jsme do Košic ještě před 9 hodinou. Jediný použitelný snídaňový podnik byl McDonald, a tak jsme prvně vyzkoušeli jejich snídaňové menu (celkem asi 15 €) a čisté zázemí. Kluci byli spokojeni a my byli rádi, že jsme se v klidu nasnídali a stihli vše před deštěm, protože jinak bychom byli asi do 9 hodin „uvěznění“ v kempu ve stanu a takhle už jsme mohli rovnou pěkně nabaštění vyrazit do nejvýchodnější ZOO, která je v rámci ČR – SR spolku zoologických zahrad. Původně jsme měli přejet do hor dál na východ a košickou ZOO dát až při zpáteční cestě, ale špatné počasí je lepší neriskovat v horách a naopak na návštěvu ZOO se hodí, protože zvířata bývají čilejší a není tolik lidí.

ZOO Košice jsem dala do samosatatného příspěvku, takže naše zážitky najdete tam.

Ze ZOO jsme přes hodinu přejížděli do Sniny. Autokemping Snina, kde bylo další naše kempovací místo (14,5 €/ noc + 0,5 € žetony na sprchu), je nejvýchodnějším kempem na Slovensku. Kemp je  obyčejnější, ale zas nebyl takový problém najít rovné místo na stan. Záchody i umývárky jsou prosté, ale celkem čisté. V době naší návštěvy jejich kapacita stačila, ale možná při plné obsazenosti kempu může být trochu problém. Umývání nádobí je ve studené vodě u venkovního korýtky. Jsou tu k dispozici i chatičky. V prostoru na kempování jsou i dvě ohniště, která je možno využít a je tu i pár přístřešků, kam se dá schovat před deštěm a i dost laviček a stolů, takže jsme jedli většinou u nich.

K večeři jsem udělala makarony s masem a dojídali jsme je už za tmy. Uložili jsme kluky a protože jsme byli s Lacem zmrzlí, zašli jsme do bufetu na grog. Milá paní nám doporučila grog z Tatranského čaje (Tatrantea 52%) a bylo to bájo. Po dvou jsme krásně rozmrzli a také jsme měli jasno, co letos přivezeme jako suvenýry :-).

 

4. den – Vihorlat – Morské oko

Vstávali jsme celkem pozdě. K snídani jsme si dali štolu a kluci jáhlovou kaši ze sušeného mléka a trvalo nám celkem dlouho, než jsme se vykodrcali na výlet. Zaparkovali jsemu infocentra u lomu ve Snině, koupili si turistickou vizitku do deníčku a vyrazili. Cesta byla celkem dost do kopce a místy i dost podmáčená, ale v pohorkách nebo plných pevnějších botách se to dalo zvládnout.

Modrý slimák ve Vihorlatu

Až na sedlo jsme cestou nikoho nepotkali. Od sedla směrem k Morskému oku už bylo trochu lidí, ale žádné davy. Cesta od sedla k oku byla celkem strmá, a tak jsem ocenila svoje trekové hole.

Kousek od bufetu na pařezových sedátkách jsme si dali oběd – rohlíky, které jsem před tím koupila ve Snině v Bille a ze zásob domácí marmeládu a tuňáka.  Luki si pak ještě jako chuťovku dal hot dog a Kubi zmrzlinu.

V kempech na Korsice a Sardinii byla vždy možnost objednat si na ráno bagety nebo někdy i další pečivo, ale tady to nikde nenabízeli, a tak jsme vždy hladali nějaký obchod na nákup čerstvých „rožků“.

Po obědě jsme pokračovali v cestě okolo jezera. Fascinovala nás obrovská spousta ryb, která byla při pohledu do vody u břehu vidět – to Luki zjistil, když si byl ve vodě umýt ruce a zavedl nás přímo k vodě u bufetu. Stejný pohled se nám pak naskytl na hrázi. Až nám bylo líto, že jsme s něčím takovým nepočítali a měli jsme jen kousek rohlíku navíc. Na hrázi jsme i dávali ruce do vody a ryby plavaly okolo nás a občas se nás i dotkly. U sebe s Kubíkem jsem je trochu uplatila rohlíkem, Luki byl trpělivější, a tak se o něj otřely i bez rohlíkové odměny.

Cesty nahoru jsme se celkem báli, protože když jsme šli dolů, zdály se nám obličeje lidí v protisměru celkem vyčerpané, ale nakonec to šlo dobře. Kubík si hrál na místního medvěda a že to tady dobře zná. K našemu velkému překvapení nám ukázal v jedné dutině u cesty  mloka. Ještě jeden zážitek s živočichy jsme měli – viděli jsme zářivě modré a fialové slimáky.

Po výstupu zpátky do sedla jsme byli ještě čerství a plní sil, a tak jsme Kubu přehlasovali a vydali se ještě na 30 minutovou zacházku na Sninský kámen. Dobře jsme udělali. Cesta byla příjemná a ani ne moc strmá, jen závěr byl po příkrých železných schodech. Výhled rozhodně stál za to – v průvodci by ho určitě označili za „panoramatický“, protože 360° kolem dokola bylo na co se dívat. Z výšky jsme krásně viděli celé Morské oko i nádherné kopce a všude lesy.

Pak už jsme šli po modré směrem k autu, ale cestou jsme vylezli ještě na druhý obří vyhlídkový kámen. Výlet byl moc hezký a i celkem nám to stačilo. Sice při pohledu do mapy v mobilu jsme byli zklamaní, že to bylo jen 12 km, protože unavené nohy nám tvrdily, že to bylo více, ale za převýšení 827 m jsme se stydět nemuseli. Večer jsem udělala kaši s párkem a kluci pak hned usnuli.

 

5. den – Poloniny – Riaba skala

Spali jsme zas ve Snině a tam jsem i v Lidlu nakoupila pečivo a ovoce se zeleninou. Asi po 50 minutách jsme dojeli do Runiny, odkud jsme vyráželi na dnešní výlet. Název vesnice byl na ceduli i v azbuce, a tak jsem pochopila, že už jsme opravdu na východě :-). U místa na zaparkování stála jedna obytná dodávka a pak krom nás už nikdo. Opodál byl altánek, kde bylo na panoramatických fotkách ukázáno okolí.

Výhled - Poloniny

Hned na začátku nás zaujala nádherná louka, všude okolo kopce s hustými lesy a  úžasné ticho všude kolem, kde bylo slyšet jen hmyz.

Když Láďa studoval přírodu Slovenska a plánoval naší dovolenou, tak nám pro jistotu koupil medvědí rolničky na batohy (dají se přiložením pásku s magnetem vypnout) a medvědí pepřový sprej. Tady bylo jediné místo, kde jsme je s sebou měli, ale naštěstí jsme nic z toho nemuseli použít.

Pak jsme šli dál po cestě (asi zelené) a při prvním větším výstupu nám celkem zatrnulo, jak bylo stoupání prudké. Luki cupital jakoby nic, Kubí trochu frflal a my si dělali přestávky na vydýchání, což u nás není moc obvyklé. Cesta byla po předchozím deštivém období ještě podmáčená a blátivá, a tak jsme byli rádi za naše pohorky (teda ty jsme měli my s Láďou, kluci mají klasické plné kotníčkové boty, ale nic speciálního). Lidí bylo pomálu. Potkali jsme jen pár skupinek. S jednou rodinou jsme měli úplně stejnou trasu, a tak jsme  se míjeli celkem často. Dokonce jsme jim i pomáhali, když mladšímu klukovi zapadla bota a zůstala mu úplně v bahně. Potkali jsme i milé chlapíky, co nám dali tipy na další pobyt.

Na sedle jsme si dali svačinu – salámové tyčky z Lidlu a kochali se výhledy. Pak jsme přemluvili Kubu, že půjdeme ještě kousek. Cestou jsme pořád míjeli hraniční kameny, a tak jsme každou chvíli byli v Polsku. Na Riabi skale jsme se vyfotili u cedule 1199 m, dali si oběd a vyrazili na cestu zpátky. Šlo to dobře, a tak jsem si dopřáli ještě malou zacházku na Tři studničky. Váhali jsme, protože jsme nevěděli, o co jde. Pokud tam ale budete, tak je rozhodně nevynechejte. Zacházka není velká.

Jsou to tři prý uzdravující prameny vyznačené kopulovou stříškou s křížem a na začátku je i vysvětlující tabule, proč se tyto prameny staly slavné. Když se jde ještě pár metrů nad prameny, tak je uprostřed lesa krásná louka a na ní otevřená dřevěná kaplička. Chvilku jsme se posadili naproti na lavičku a dokonce i kluci ztichli, tak jsme si mohli vychutnat krásné ticho a na mě se přímo na lavičku culili tři čtyřlístky, tak máme krom hezkého zážitku i jednu hmatatelnou upomínku.

Cestou zpátky jsem chtěla, aby mi Láďa zastavil u informací, které byly u cesty. Zašla jsem tam, ale byla to taková samoobslužná budka, kde byly pohledy a letáčky, u kterých byla cena a uprostřed kasička. Turistické vizitky tam nikde neměli, a tak jsem šla zpátky k autu, když v tom z baráku od naproti přiběhla starší paní s rukama od mouky a ptala se, co jsem sháněla. Když jsem jí řekla, že turistickou vizitku, tak mi vysvětlila, kde najdu krčmu,  tam že prý je mají. Pak koukla do auta, viděla naše děti a prý že musíme být unavení a že zrovna dělá pirohy, jestli nechceme k ní zajít a ochutnat. Nabídka to byla moc lákavá a paní strašně milá, ale bylo už pozdě, a tak jsme s díky odmítli, v krčme koupili vizitku a jeli do kempu. Ale ta srdečnost a bezprostřednost místní paní nás dostala a pro mě osobně byla ještě větším zážitkem, než nádherné hory kolem.

Cestou na posekané louce jsme viděli orla. V kempu si Lacík dal dvě piva a šel se s klukama umýt a já mezi tím připravila k večeři rýži s masem a k tomu opekla rajčata s cibulí.

 

6. den – Bio - koupaliště Snina

Sbalili jsme po snídani stan, doplatili zbytek za kemp a popojeli pár metrů na Bio-kúpalisko. Zaplatili jsme 11 € za celodenní vstupné + 1 € za dvě lehátka se slunečníkem a vyrazili z parkoviště vstříc vodním radovánkám. Počasí bylo pěkné a klukům jsme alespoň mohli kompenzovat jejich stesk po koupání na dovolené.  Musím říct, že koupaliště překonalo moje očekávání – bylo celkem dost velké a dobře vybavené. Koupací část je rozdělená na brouzdaliště, část pro neplavce (hloubka 1,5 m), kde byla i troj-skluzavka, a pak část pro plavce. Okolo byla spousta míst na ležení buď na trávě nebo na umělé trávě. Byly tu různé herní prvky pro děti – houpačky, kolotoče atd., cvičící stroje pro větší děti i dospělé, hřiště se sítí, několik stánků s občerstvením a troje čisté záchody – prostě dokonalé.

Bio koupaliště Snina

Kluci řádili na klouzačkách. Dá se na nich jezdit buď klasicky po zadku, nebo lze využít vlastní nafukovací věci, a tak blbnuli se svými nafukovacími boardy. Řádili jsme ve vodě a pak si došli na „vyprážaný rezeň“, kebaby, zelňačku a kofolu (14,5 €). Po obědě jsme si dali na lehátkách polední klid a předčítala všem dětské příběhy od Stingla. Když jsme si odpočinuli, vrátili jsme se do vody a vodní řádění proložili Prima zmrzlinou (celkem 5,2 €), která je na Slovensku hojně zastoupená. Potkali jsme tu také slovenskou rodinu, se kterou jsme se včera míjeli v Poloninách, a tak jsme chvíli povídali. Byli z Bratislavy, ale oba studovali vysokou školu v Praze. Bylo to moc milé, až nás pak mrzelo, že jsme je nepozvali někdy k nám do Prahy.

Klukům se z koupaliště nechtělo, ale okolo 17 h. jsme museli jít, abychom se stihli přesunout a ubytovat zas o kus dál. Cestou jsem ještě v Lidlu nakoupila dobroty k večeři, mléko a ovoce (15,5 €) a vydali jsme se ke Slovenskému krasu. Náš cíl byl autokemp Jasov. Když jsme však přijeli na místo, vrata byla zavřená a u nich cedule, že je zavřeno kvůli Covidu. Před vraty jsme se potkalii s německými turisty se dvěma dětmi, kteří cestovali starou obytnou dodávkou. Láďa našel, že nejbližší kemp je Sokol ve vesnici Vyšný Medzev. Cestou jsme okolo Jasova viděli hodně Romů a i opravdu hustý slum (vraky aut, vymlácená okna a hromada lidí v ulicích), a tak jsme byli rádi, že kemp měl zavřeno a přejedeme jinam.

Kemp Sokol vypadal příjemně, takového rodinného typu a paní majitelka byla moc milá (16,5€/noc).

 

7. den – Zádielská tiesňava

Spalo se nám moc dobře. Kromě Lacínka jsme ani neslyšeli věžní hodiny v 6 ráno. K snídaní nám Laco udělal čaj a jáhlovou kaši. Posnídali jsme u místního stolečku a popovídali s osamělým motorkářem. Rozloučili jsme se s německou rodinou a první zastávka byl místní Coop. Protože byla sobota, a tak jsme nakoupili rohlíky na dnešek i zítřek (2 x12 rohlíků za 2,2 €) a vyjeli na další ťapací výlet. Cestou jsme tentokrát za světla viděli slum v Jasově. Zaparkovali jsme na parkovišti u Zádielské tiesňavy (2 €) a vyrazili v opačném směru, než je dělaná prohlídka, abychom měli výstup na hřeben ještě za chladnějšího dopoledního počasí a na větší horko už jsme byli nahoře nebo pak v dolině.

Zpočátku bylo stoupání celkem strmé, ale proti Poloninám to byla hračka. Jen jsme se raději moc nezastavovali, protože strašně žrali komáři. Nahoře byly krásné výhledy a dopoledne jsme nepotkávali ani moc lidí. Šli jsme po hřebeni a bylo to fajn, někdy i s výhledy. Jen ty okraje skal naši chlapíci nedávali moc dobře a i když jsme byli třeba 10 m od kraje, tak se o nás báli, abychom nespadli.

Kubí už začínal být protivný a Luki prohlásil, že by si taky něco dal, tak jsme zastavili pod stromem kousek od informační tabule a dali si oběd. Jen nás překvapilo, jak málo lidí zdraví (hlavně mladší Slováci). Byli jsme zvyklí, že v horách, pokud to není úplně profláknutá lokalita, kde by člověk pusu kvůli samému zdravení nezavřel, se výletníci na sebe usmějí a pozdraví.

Sestup po směru, kterým jsme šli, nebyl vůbec náročný a trasa dolinou už vedla po vyasfaltované cestě.  Cestu lemovala hezká říčka, která se drala přes kameny. V údolí bylo lidí znatelně víc, ale ještě se to dalo. Viděli jsme i krásnou zelenou ještěrku a místního vzácného motýla, kterého jsme poznali podle informační tabule.

Pak jsme si ještě popojeli kousek do vesničky Hrhov, kde mají 14 metrový vodopád. Vodopád mohutně hučel a celkem hezky se na něj dívalo – byla tam i lavička na posezení, ale okolo to bylo hodně neudržované.

Jeskyni v Jasově jsme vynechali. Už bylo celkem pozdě a podle radaru se na nás něco řinulo.

V kempu jsem poslala kluky umýt a já začala vařit rovnou v přístřešku. Začalo nejprve strašně foukat a pak i pršet, a tak jsme byli za přístřešek moc rádi. Mají tam asi dva stoly, lavice a židle. Kluci ocenili super stolní fotbálek a mně se líbila knihovnička.

Najedli jsme se v suchu a zázemí přístřešku. Měli jsme maso s omáčkou a těstovinami. Kubi šel do stanu a pak se spustil strašný slejvák, a tak byl asi 30 min ve stanu úplně sám. Když to trvalo už dlouho, tak jsem nevydržela a i přes hrozný déšť jsem za ním běžela do stanu. Byl úplně v pohodě a hrál si s autíčkama, která si tam před deštěm nastěhoval.

Když slejvák polevil, sešli jsme se všichni vymydlení ve stanu a já četla všem příběhy Stingla. Bouřka celou noc celkem burácela a několikrát mě s Láďou vzbudila. Kluci nerušeně chrupkali a stan nás podržel a zvládnul i menší krupobití.

 

8. den – Spišský hrad a ZOO

Ráno jsme se nasnídali. Pofukoval vítr, a tak jsme stan balili už skoro suchý. Zaplatili jsme a vyrazili dál. Přejezd byl tentokrát trošku delší, ale cestou jsme povídali a koukali na krásné kopce.

První zastávkou byl Spišský hrad. Pamatovali jsme si ho z příjezdového rána v tajemném světle někdy okolo 3 h ranní, ale i dopoledne působil majestátně. To byl jeden z našich dnešních cílů. Prozkoumat ho pořádně z blízka. Vstupné se nám zdálo vyšší (19 € za rodinnou vstupenku + 2 € za vstup na věž), ale museli jsme uznat, že komplex hradní zříceniny opravdu za to stojí.

Jako turista máte možnost buď jít na komentovanou prohlídku s průvodcem, která začíná tuším v každou celou. To nám moc časově nevycházelo, tak jsme si nainstalovali appku, kde nám vždy po naskenování QR kódu přečetla informace ke konkrétnímu místu.

Je tu i pár vnitřních prostor, jako kuchyně, ložnice, mučírna a něco k historii hradu, ale to hlavní jsou venkovní prostory (takže nedeštivé počasí nutné).

Z věže je krásný výhled do okolí – rozhodně doporučujeme ji nevynechat.

Další zastávkou byla ZOO ve Spišské Nové Vsi. Tady se nám naopak cena zdála nízká (3 €/dospělýa 1,5 €/dítě). Je pravda, že ZOO je celkem malá a výběhy obyčejnější, ale nám se líbila a máme tu i pár ojedinělých zážitků.

MIlý velbloud ve spišské ZOO

Po zřícenině nám vyhládlo, a tak abychom nebyli hladoví jak lvi, zakotvili jsme hned u nejbližšího občerstvení (16,5 €). Nejlepší ze všeho byla jednoznačně pizza, takže jestli se tu zastavíte, dejte si tu.

Výběhy jsou často ohrady a u bezpečnějších zvířat je možno je přes ohradu hladit, pokud to samo zvíře dovolí a nastaví se k ohradě. Užili jsme si hlazení velblouda, oslíků i koziček.

Krásně aktivní jsme viděli i dva tygry, kteří často v zoologických vypadají jako vycpané atrapy. Tady měli moc pěkný i velký výběh a ukázkově se v něm promenádovali a ukazovali se nám ve vší své kráse.

Těsně před zavíračkou jsme byli u rysa. V ZOO jsme ho viděli snad prvně. Většinou bývá někde zalezlý a jeho přítomnost odhaluje jen informační cedulka. Tady asi čekal na večeři a měl hlad, a  tak zkoušel přes sklo ulovit děti – i ty naše. Dospělí jsou asi pro něj příliš velké sousto, ale když se nějaké dítě posadilo na rantl zády k bezpečnostnímu sklu, neomylně skočil a zaútočil na oblast krku.

Škoda,že jsme se něměli už čas na Spišskou Novou Ves. Centrum vypadalo moc lákavě na procházku i na nějakou dobrou baštu. Už bych si chtěla dát nějakou dobrou místní specialitu.

Cestou k dalšímu kempu jsme se zastavili ještě na pumpě na zmrzlinu. Neměli Primu, a tak jsme se museli spokojit s Algidou (9 €). I když Prima zmrzlina tu má podle našich zkušeností lepší zastoupení než u nás.

Ubytovali jsme se v kempu autokemping Betlanovce“.  Cena stoupá od východu na západ Slovenska, takže tady už to bylo za 20,5 €.  Byli jsme 3 km pěšky od Slovenského ráje a 20 min autem od Popradu, tak byla vyšší cena i pochopitelná. Kemp je na rovince, a tak se místo na stanování hledalo dobře. Mají tu čisté nové sociálky a milé majitele. Místo na mytí nádobí bylo sice jen jedno, a tak při větší naplněnosti kempu by to mohl být problém, ale zas má teplou vodu. Prý mají k dispozici pro kempaře i mikrovlnku a vařič, ale to jsme nevyužili. V kempu, jak tu bývá dobrým zvykem, jsou i 2 přístřešky, kde se dá v případě špatného počasí schovat. A hospůdka s pivkem taky byla fajn.

S pánem na recepci/výčepu Laco zkonzultoval naše výlety, dali jsme si večeři a Lacík si ji vylepšil Šarišem. Po večeři jsem přečetla klukům posledního Stingla. Lacík usnul zas první, a tak konec povídky už neslyšel.

 

9. den – Prielom Hornádu

Ráno jsme vstávali – resp. Lacík nás vyšťoural dřív, abychom byli včas na trase. Jinak se tam prý nakupí moc lidí a u řetězů se dělají fronty. Po konzultaci s pánem z kempu jsme na dnešek měli v plánu Prielom Hornádu, který je moc krásný, ale méně náročný na zvládání výšek. Po tom, co se kluci o nás báli na skále v Zadielské doline jsme si chtěli být jistí, že vše hezky zvládnou a výlet si užijí.

Sjezd na půjčených koloběžkách z Kláštoriska

Šli jsme rovnou od kempu. Po nějaké době se na trase objevila budka s klučinou, který vybíral peníze na udržení tras (celkem 4 €, 1,5 €/ dospělý a 0,5 €/ dítě). Prohodili jsme s ním pár slov a on prohlásil, že se mu na Češích líbí, že jsme takoví hrdí a národní a že máme ještě Koruny. To bylo moc milé slyšet, že nás takhle někdo vnímá.

Pak jsme šli po cestě, která byla občas přes kořeny, občas přes kameny a hlavně okolo Hornádu. Bylo tu hodně míst s pomocnými řetězy nebo se stupačkami a ocelovým lanem a to se klukům moc líbilo. Několikrát jsme po řetězových mostech přešli řeku. Lidí bylo trošku více, než jsme byli zvyklí potkávat, ale na zas tolik, abychom někde čekali.

V bufetu Letanovský mlýn jsme si dali Kofolu a radler (4 €). Mimo sušenek neměli žádné jídlo, a tak jsme poobědvali naše rohlíky s marmeládou (kluci) a tuňákem (my).

Pak jsme pokračovali na Trstěný potok a Kláštorisko, kde jsme si za 20 € (5 €/osoba) půjčili koloběžky na sjezd dolů. Pozor, je třeba si dobře překontrolovat jejich stav – zvláště, aby byly dobře seřízené brzdy. Inzerované je to jako zábavný adrenalinový sjezd. Lukimu s Láďou se to moc líbilo, Kubí frflal v místech, kde to bylo do kopce (a zas tak málo jich nebylo) a já trochu trnula při prudších úsecích a jela jsem opatrněji. Všem klukům se to nakonec líbilo a já byla ráda, že jsme to bez vymáznutí zvládli.

Na parkovišti jsme odevzdali koloběžky, koupili si turistickou vizitku a došli do kempu. Tam jsme se lehce zcivilizovali – resp. převlékli si čistší kalhoty a vyrazili jsme (autem) na doporučení majitele kempu do asi 4 km vzdáleného penzionu U Davida a úžasně jsme se nabaštili. Kubi je konzervativní klasik, tak si dal řízek s hranolky, ale my ostatní jsme vyzkoušeli místní speciality.  Lacík si dal z denního menu něco jako „dženky“ se slaninou, zakysanou smetanou a jarní cibulkou a bylo to úžasné. Když jsme se ptali servírky, co to je za jídlo, tak nám donesla na malém talířku trošku ochutnat. Já s Lukim jsme si dali „Talíř TRIO“, kde byly pirohy, halušky se zelím a halušky s brynzou. Ještě jsme dohromady ochutnali kapustnicu a hrachovku a všechno bylo naprosto výborné. Nakonec jsmesi všichni ještě dali zmrzku od Primy a všechno dohromady stálo jen 26,5 €.

Lukimu se ještě povedl fórek – nějak mu padala zmrzlina a byl od ní tak upatlaný, že jsem mu řekla, že cintá. A on odvětil, že je cintorín :-), ale naštěstí to servírka neslyšela. Pak jsme dojeli do kempu a po hygieně a po pohajdě hajdy na kutě.

 

10. den – Dobšinská ľadová jaskyňa a Aquacity Poprad

Láďa nám zas usnul už při pohádce, a tak byl ráno čilý a připravoval snídani – čaj a kaši. Celkem včas jsme vyrazili, tentokrát k Dobšinskej ľadovej jaskyni.  Na parkovišti nás skásli o 3,5 € a pak následovalo asi 30 min stoupání. Nestihli jsme hned první výpravu, protože nás navigace napřed zavedla jinam a do kopce se nám běžet nechtělo. Zakoupili jsme si lístky (celkem 24 €, 8 €/dospělý, 4 €/dítě), koupili si vizitku a čekali na další prohlídku. Většinou bývá po hodině, ale když se sejde víc lidí, prý ji udělají i dříve, a tak jsme vyráželi okolo 9:45. Prohlídka trvá asi 35 minut a stála za to. Zapomněli jsme klasické roušky, ale naštěstí jsme měli šátky na krk, tak jsme to nahradili těmi. V jeskyni bylo logicky celkem chladno, a tak, i když jsme venku byli v tričku, tady se mikiny a lehké bundy hodily a na děti jsme natáhli i moirová zateplovací trika.

Na trase byly tři zastávky, kde nám průvodce dal k jeskyni výklad. Masa ledu i ledové útvary byly nádherné. Prý je tato jeskyně 4 x starší a i větší než nějaká slavná ledová jeskyně v Rakousku, takže stojí za to si ji nenechat ujít.

Dalším, přiznáváme že asi hlavním, dnešním cílem byl Poprad. Nejprve jsme zašli do Decathlonu a koupili Lacovi bundu, kterou měl vyhlédnutou už z Čech, ale neměli ji u nás dostupnou. Pak jsme vyrazili do Billy pro ovoce, zeleninu a něco k obědu a narazili jsme tam na akci na Tatranský čaj, a tak jsme rovnou vyřešili suvenýry a přidali i nějaká slovenská vína. Na parkovišti jsme smlsli dobroty k obědu a vyrazili do Aquacity Poprad.

Vstupenky Láďa koupil předem po internetu (je třeba alespoň den předem, aby byla lepší cena). Rodinná vstupenka 2 + 2 byla za 55 €. Počasí bylo na hraně, a tak jsme sice vyzkoušeli všechny venkovní atrakce a bazény, ale lépe bylo ve vnitřní části.

Různých bazénů a bublinek je tu spousta. Nás nejvíc zaujal teplý a bublavý Blue Diamond. Zařádili jsme si i na tobogánech, ale u těch to bylo trošku slabší – 2 vnitřní jsou fajn, ale my už jsme trochu zmlsaní. Venku byl jeden tobogán, jedna široká skluzavka a dvě „kamikadze“ skluzavky.

Na návštěvu jsme měli 6 hodin a určitě to stačilo. Vstupenka byla sice celodenní, ale to nevím, co bychom tu s dětmi celou dobu dělali. Šatny jsou klasické společné, ale bylo všude dost záchodů a sprch. Klukům se tu moc líbilo. Já bych vzhledem k ceně, která vychází víc než Aqualand Moravia, čekala víc tobogánů, ale to jsou preference naší rodiny. Popradské aqua je pojaté více relaxačně, než na řádění a bazénů i barů je tu opravdu dost. Dokonce tu mají i olympijskou padesátku, a tak jsem alespoň otestovala, jestli to Kubí uplave - zvládnul to dvakrát, a tak jsem trochu klidnější, že se něco na kurzech naučil. S Lukim jsme si dali závody, ale dali jsme mu celkem velký náskok, takže to byla makačka ho dohnat. 50 m bazén měl klasickou plavací teplotu, a tak jsme se pak zas nahřívali v termálech. Po vykoupání jsme ještě zaběhli jednou do Decathlonu, kde si kluci nakoupili suvenýry v podobě karabiny a míčku. K večeři jsme měli v kempu bramborovou kaši s masem a cibulí – mňam.

 

11. den – Suchá Belá a Velký Kysel

Žebříky v Suchej Belej

Ráno kluci odmítali vylézt z pelíšků, a tak jsme nabrali trochu zpoždění. Cestou jsem ještě zaběhla do místního Coopu pro 12 rohlíků a mléko (2,5 €). Dneska nás čekal trochu náročnější výlet a také vzhledem k našenu rannímu zdržení Láďa rozhodl, že si k začátku trasy připopojedem autem. Na parkovišti (3 €) jsme si rovnou koupili vstup na trasu (4 €). Byli jsme tam lehce před 9 hod. a už si lístky prý koupilo okolo 150 lidí, z toho prý asi 60% míří na stejnou trasu jako my. Těsně před vstupem na Suchu Belú byl ve výběrčí budce zas chlapík, kterého jsme před dvěma dny viděli vybírat u Prielomu Hornádu. My už však měli nakoupené lístky z parkoviště, a tak jsme se jen pozdravili. Lidí bylo celkem dost a říkali jsme si, jestli nám ten „Václavák“ za to stojí, ale ne nadarmo je Suchá Belá považována za nejkrásnější trasu Slovenského ráje. I přes celkem dost lidí (viděli jsme lidi před sebou i za sebou) se u žebříků a stupaček žádné velké fronty netvořily. Bylo víc vody, než obvykle, a tak některé cesty byly zatopené a muselo se jít trochu jinudy, ale kluci to brali jako o to větší zábavu. A díky většímu stavu vody byly zas vodopády o to hezčí.

Velký Kysel

Stupačky kluci zvládali už předevčírem, ale tady se moc statečně postavili i k žebříkům. Sice jsme si je rozdělili, abychom je mohli jistit, ale naštěstí to nebylo nikde potřeba a všechno zvládli bez jediného zaváhání. A já raději moc nekoukala dolů – zvlášť na žebříkách. Kluky tohle překonávání překážek bavilo samozřejmě víc, než klasické „ťapací“ trasy. Na konci jsme byli celkem brzo. Naštěstí měl Laco připravenou ještě jednu trasu, a tak jsme vyrazili na Kysel – v nabídce byly Velký a Malý Kysel, ale zvolili jsme Velký. Kubí byl sice proti dalšímu výletu, ale opět jsme ho přehlasovali.

Trasa byla o něco méně atraktivní než Suchá Belá, ale také tu byly tři vodopády, žebříky, stupačky a hlavně minimum lidí. Za celou dobu jsme potkali asi 5 skupinek, tak to mělo velké kouzlo vychutnat si krásy místní přírody v klidu a bez lidí. Trasa se líbila i Kubíkovi, a tak nakonec i zapomněl, že jít nechtěl. Hrál si, že je sysel, protože je tam Velký Kysel, tak hezky ťapal a lezl přes překážky. Jen jsme měli málo vody, tak v tom to pro nás bylo všechny náročnější. Nebylo až tak špatně, abychom pili ze studánek, i když tady by to asi šlo, jen jsme museli vodou víc šetřit.

Do kempu jsme dorazili okolo 18:30 a dali si každý zmrzku (4 €), já zaplatila za 4 noci ubytování, abychom už vše měli vyřízeno a ráno mohli vyrazit co nejdříve. Dala jsem vařit vodu na rýži (naše žravá smečka už je na 4 pytlíkách). K večeři jsme si dali pivko a pak jsme se ještě zapovídali s dvojicí ze Semil. Jana a Milan byli moc milí a taky už toho měli hodně procestováno, a tak jsme si navzájem sdělovali různé tipy. Luki si pak pro nás přišel, ať už jdeme do stanu, tak jsem ještě přečetla pohádku a naposledy na dovče jsme si užili spaní ve stanu.

12. den – Tatralandia

Ráno jsme si dali rychlou snídani a Láďa pořád sledoval radar, a tak jsme stan nechali vyschnout jen chvilku a pak ho raději rychle sbalili. Stihli jsme to jen tak tak. Sousedi, se kterými jsme se včera zapovídali, takové štěstí neměli a balili vše durch mokré. Rozloučili jsme se s kempem, kde jsme za celých pět let našich stanových dovolených strávili nejvíc nocí v kuse – celkem čtyři. Vyrazili jsem směr Tatralandia, která měla být pro kluky takovým silným zážitkem na konec a skutečně byla. Luki prohlásil, že to je takový vodní Gardaland. Tatralandii jsem dala do samostatného blog postu, protože zážitků bylo hodně :).

Kluci byli ke konci dne z vodního řádění tak utahaní, že hned po večeři v autě padli a chrupali až na parkoviště zlínské ZOO. Já se snažila pomoct Lacovi a zůstat vzhůru, ale cestou na parkovišti u pumpy jsme si dali pauzu a chvilku si zdřímli.

Hezký zážitek jsme měli už v Česku, kdy při přejezdu u cesty na nás koukala krásná laň a asi za půl hodiny jsme mohli vidět i lišky. Lacík nás dovezl na parkoviště před zlínskou ZOO, kde jsme strávili zbytek noci a poslední den naší dovolené zakončili tam.

13. den - Zlínská ZOO je také v samostatném článku.

Vezli jsme s sebou na dovolenou několik her včetně mých her v krabičce, kdyby pršelo a my museli trávit více času ve stanu. Naštěstí k nám počasí bylo milosrdné a vypršelo se přes noc.

Kluci milují koupání, ale přece jen u našich sousedů je podobné počasí jako u nás, a tak jsme tři přírodní koupání doplnili dvěma aquaparky. Dovolená celkově vyšla výrazně levněji, než předchozí zahraniční dovolené. U cesty jsou náklady pochopitelné – je to o dost blíže a odpadl náklad za trajekt. Ceny kempů byly na méně než polovině a jídlo bylo také výrazně levnější.

Trochu jsem se bála, jak na nás budou reagovat Slováci, že jim tam jedeme ze „zamořeného“ Česka, ale nesetkali jsme se s jedinou špatnou reakcí. Naopak, cítili jsme se jako doma  - v tom nejlepším slova smyslu.

Pokud to situace dovolí, tak příští rok bychom zas rádi někam k moři, ale na Slovensko se určitě rádi budeme vracet.

 

Líbilo se vám? Sdílejte stránky myšáka Bédy :-)

Líbí se Vám článek? Dejte nám Like, sdílejte stránku na Facebooku. Díky!

Líbí se Vám Myšák Béda?  Dejte Like jeho Facebookové stránce, bude skákat radostí :-)