Pak jsem to přehodnotila, že tam pojedeme, až děti vylétnou z hnízda, protože 4x letenky a všechno už je moc. Nakonec nám přišlo líto, aby tu nádheru kluci (aktuálně 13 a 16 let) neviděli s námi, tak jsme do toho šli všichni. Navíc Kubí se do Japonska také zamiloval – asi přes manga komiksy a chvilku se i učil japonskou abecedu, i když pak v praxi jsme to nevyužili.

To, že je tam krásně, nemusím nikomu vykládat – i když budu ;-), ale dost zásadní pro rozhodnutí bude pro většinu lidí i rozpočet.

Díky mé a mužově práci se můžeme uvolnit na delší dobu, a tak jsme vyrazili na krásných a dlouhých plných 21 dní (23 včetně cesty). Celková částka je tedy vyšší, ale to proto, že jsme v Japonsku byli opravdu dlouho. Pro klasickou dovolenou tedy náklady mimo letenky počítejte 2/3.

NÁKLADY

Drahá je letenka  a doprava (oboje úměrně překonané vzdálenosti, i když cena shinkanzenů je opravdu vysoká). Ostatní položky (ubytování, jídlo, klasická MHD i vstupy do památek) jsou srovnatelné s cenami u nás nebo i levnější.

DOPRAVA

Základní a velký výdaj je letenka. Pořizovali jsme ji už o vánočních prázdninách a celkem jsme platili 20 218 Kč (81 tisíc pro všechny) se Swiss Air Lines za trasu Praha – Curych - Tokio (Narita) a zpět.

Další významnou nákladovou položkou jsou místní rychlovlaky – zvláště při objednávání prvního shinkanzenu na mě z částky šly mrákoty, protože dát 44.000 JPY (cca 5 800 Kč) za jednu cestu vlakem bylo prostě hodně. Ostatní doprava také vyšla na slušnou sumu, ale to vyplývá i z velké procestované vzdálenosti. JR pass se po několikerém zdražení už pár let většině cestovatelů nevyplatí, tak jsme kupovali jednotlivé jízdy.

Krom shinkanzenů jsme ostatní dopravu řešili přes předplacenou kartu (my Suica kartu, protože jsme začínali v Tokiu), ale fungují všechny a výborně.

Vyplatí se na začátku si Suica kartu pořádně nabít, protože první nabití šlo dělat přes kartu, další dobití lze už jen hotovostí. Variantou je mít předplacenou kartu v mobilu, ale dobře spolehlivě to funguje jen na iPhonech a navíc je potřeba mít možnost ji dobít, čímž tato varianta odpadla u kluků, protože nemají placení v mobilu. Ke konci při pečlivém propočítávání hotovosti jsme nám dospělákům pořídili Suica kartu do mobilu (na dvě kliknutí a bylo vyřešeno).

Nepřepočítávala jsem ceny klasických vlaků (ty u nás moc neznám), ale MHD vycházela podobně jako pražská, dokonce i méně.

U metra, vlaků a mimoměstských autobusů se vždy karta vkládá do/na turniket na začátku i na konci a podle vzdálenosti se odečte částka. U městských autobusů se přikládá jen jednou a odečte se předem daný paušál. Jen se liší podle města, zda se přikládá při nástupu nebo výstupu. Lze se zorientovat podle toho, kde je umístěný senzor na pípnutí a kterými dveřmi se nastupuje a vystupuje.

Až zpětně jsem zjistila, že by se dal využít Kansai–Hiroshima Area Pass na dopravu v oblasti Nara → Himeji → Hiroshima a potom Hiroshima → Osaka, tak částka za místní dopravu mohla být o něco nižší. Trochu částku za dopravu zkresluje i to, že ke konci nám na Suica kartách zbývaly peníze, a tak jsme za ně nakoupili večeři a papírenské zboží, aby peníze nepropadly.

V oblasti Hakone jsme si rovnou koupili Hakone pass za 6,4 tis ¥ (840 Kč)/ os, kde jsme měli všechnu dopravu včetně lanovky a lodě.

V Kanazawě jsme si půjčili na 3 dny auto, protože zde by byla doprava na místa, kam jsme chtěli, komplikovanější, tak to také výrazněji zasáhlo do rozpočtu, protože jsme krom půjčovného platili i příplatek za vrácení v Nikkó, které je cca 400 km od Kanazawy. Pokud bychom. Použili i v této oblasti městskou dopravu, cena by byla o trochu nižší, ale spotřebovali bychom mnohem delší čas a o pohodlí ani nemluvě. Půjčení auta stálo na tři dny 11 236 Kč, včetně vrácení na jiném místě (to byla skoro polovina ceny půjčovného), benzínu a mýtného.

Když se vše nasčítalo, tak jsme v rámci Japonska projezdili 53 917 Kč.

UBYTOVÁNÍ

Všechny ubytování jsme řešili přes Booking. Na hodně místech jsme měli kuchyňku, ale naší prioritou byla hlavně lokace, ať netrávíme moc času zbytečnými přejezdy. A chtěli jsme mít vlastní koupelnu. Kde to bylo cenově úměrné, preferovali jsme tradiční způsob ubytování. Průměrně jsme se dostali na částku 2 867 Kč za noc pro 4 osoby. Nejlevnější byla noc v Kjótu (1,1 tis. Kč), nejdražší na hoře Koja (5,6 tis. Kč). Sbalili jsme se každý do menšího batohu (podrobněji dále), a tak jsme nemuseli řešit, že se zavazadly musíme nejprve dojít na ubytování. Díky tomu jsme si mohli dovolit přespat i na místech, která se většinou absolvují jako jednodenní výlet z jiné destinace a rozhodně to takto doporučujeme, protože ta místa pak mají úplně jinou atmosféru, když opadnou davy jednodenních turistů. Celkem jsme spali v Japonsku 21 nocí na 11 různých místech a za ubytování zaplatili 53 738 Kč.

JÍDLO

To byl trošku oříšek hned od začátku. Kuba nejí ovoce a zeleninu a do toho má alergii na ryby. Vybrat tedy nějakou restauraci, kde by se i on mohl normálně najíst, byla celkem komplikovaná záležitost, a tak jsme tuto náročnou disciplínu absolvovali asi jen 7x. Jinak jsme se (nutno přiznat, že hodně I z časových důvodů) krmili hlavně jídlem z večerek (kombini). Jsou skoro na každém rohu a otevřeno mají pořád. Tam si každý vybral, na co má chuť, a bylo to rychlé, dobré, a ne nijak drahé. Větší jídlo typu hotovka se dalo pořídit za cca 75–120 Kč, a i ho rovnou ohřáli v mikrovlnce. Měli tu i sandwiche, různé plněné bagety a v sekci čerstvého jídla řízky nebo další smažené dobroty. Ale je pravda, že díky tomu nemám Japonsko narozdíl od jiných cestovatelů spojené s kulinářskými zážitky.

Voda z kohoutku byla všude v Japonsku pitná a dobrá. Celkem jsme projedli a promlsali 30 142 Kč.

VSTUPY

Do chrámů se platilo cca 400 - 1000 ¥ za osobu (okolo 50 - 130 Kč). Pokud více, tak většinou díky rozsáhlosti komplexu to stálo za to. Dražší (o dost) byly chrámy v Nikkó. U chrámů je často nutné platit pouze hotově – prý bohové nemají rádi platební terminály. U suvenýrů v chrámu však někdy platit kartou šlo ;-)

Dražší položkou byly hrady Himeji a Macumoto, kde jsme se ale vešli za nás čtyři do 600, resp. 700 Kč.

Dopřáli jsme si i čtyři nákladnější, ale speciální atrakce (ceny uváděny za všechny zúčastněné):

Kapybara café (30 min s kapybarou za 9 860 ¥, 1 319 Kč),

Lanový park a zip line u Hakone/ Mishimoto (pro tři za 14 440 ¥/ 1 927 Kč),

TeamLab Planets (14 400 ¥/ 1 927 Kč),

Tokio Skytree (10 900 ¥/ 1 458 Kč). I přes vyšší cenu vše doporučujeme.

Celkově jsme za vstupy včetně čtyřech dražších utratili 14 742 Kč.

Hotovost jsme vezli s sebou 112 000 ¥ (15 tis. Kč) + jsme ještě 39 300 ¥ dovybírali. Platili jsme převážně Revolut kartami (pozor, někde je nutné používat fyzickou kartu, ne v mobilu), v autopůjčovně požadovali kreditku.

Celkové náklady na 21 dní v Japonsku (23 dní celkem) pro 4 osoby vyšly na 245 850 Kč (včetně 49 500 ¥/ 6 623 Kč dvou výborných japonských nožů, které jsme si přivezli). Rozpad jednotlivých nákladů (bez nožů) pak vypadá takto:

BALENÍ A ZAVAZADLA

Kluci měli všichni tři své zavazadlo jako kabinové (1x 33l batoh Sig, 2 x Cabin zero - 35l a 45l). Já jsem si pořídila na cestu z druhé ruky 44 l ultra light Osprey, který nesplňoval výškové parametry pro kabinové zavazadlo. Vzhledem k tomu, že jsem s sebou táhla kvůli kolenu trekové hole, tak to bylo jedno, protože můj batoh šel stejně spodem. Díky tomu jsme nemuseli řešit limit na tekutiny a opalovák a další jsem mohla dát k sobě do batohu.

Sbaleno jsme měli na nás relativně minimalisticky. Každý jsme měli spodní prádlo na 7 dní, troje ponožky, 4 trička, 1 odepínací kalhoty, ve kterých jsme rovnou jeli, mikinu na cestu, pláštěnku, kraťasy, plavky, rychleschnoucí ručník a trekové sandále (kluci keeny). Já ještě propašovala dvoje šaty a halenku navíc + základní kosmetika a lékárnička. Všechno jsme měli zabalené v cestovních obalech (packing cubes z Tchiba a Decathlonu jsme familiérně nazývali pekingské kostky), tak nebyl problém se v tom orientovat a vždy rychle vybalit a zabalit. Z kosmetiky bylo úplně zbytečné brát s sebou sprcháč – byl na ubytování úplně všude. Často byl i šampon a někde dokonce jednorázové zubní kartáčky nebo žiletky. Ručníky byly většinou na ubytování bez poplatku, naše malé jsme tahali kvůli pláži.

KOMUNIKACE

Při přípravě na cestu jsem všude našla zprávy, že s angličtinou je to v Japonsku bídné a je to až na čestné výjimky pravda. Zároveň jsme se ale nedostali do situace, kde by nás to nějak limitovalo, a to hlavně díky technologiím. Nápisy jsme si ofotili a nechali přeložit Googlem, stejně tak, pokud jsme potřebovali vysvětlit něco komplikovanějšího (např. při komunikaci s policií – viz den na hoře Kója). Na nádražích v informacích měli občas zaměstnanci speciální malý přístroj, do kterého něco namluvili japonsky a pak nám to přehráli v angličtině – to jsem si připadala jak s Myšpulínovými vynálezy při čtení starých čísel Čtyřlístku :-D. Někteří Japonci rozuměli, ale neuměli mluvit nebo měli jako básničku naučenou jen svoji část (např. v autopůjčovně), ale ani při jednoduchém dotazu nebyli schopni zareagovat. Ale po dovolených ve Francii jsme na domlouvání posuňky zvyklí.

Naopak tady jsem byla jazykově vybavená zatím nejvíc, co jsme kdy cestovali, a nutno říct, že na to Japonci reagovali velmi mile, když jsme mimo základního pozdravení a poděkování měli slovní zásobu obohacenou asi o 10 dalších užitečných slovních spojení. Zvláště spojení “daidžóbu desu” = není třeba, používané jako zdvořilé odmítnutí velmi ocenili. Více základní slovní zásoby a ukázek použití jsem čerpala na webu yatta!

Roztomilé mi připadá jejich označování ano a ne, kdy ano ukáží kolečkem z palce a ukazováku, ne křížkem prstů nebo překříží před tělem rovnou obě ruce.

KOUPELNY A ZÁCHODY

V této oblasti jsou Japonci poněkud specifičtí, ale rychle a snadno si zvyknete. Spojení “japonský záchod” je synonymem luxusu a toho nejlepšího, co svému zadku můžete dopřát. Klasický japonský záchod má vyhřívané prkénko a po straně různá tlačítka, kde si navolíte, jak a kde chcete své partie očistit. U těch vychytanějších modelů volíte i teplotu a intenzitu stříkání, lze si lépe nasměrovat střičky a někde mají i tlačítko oscilace.

Takže když se v Tokiu ozve česky z vedlejší kabinky “Máňo, tady mají teplé prkénko!”tak je hned jasné, že dotyční právě přiletěli, protože jinak by o tom nehalekali do světa.

Jen jednou jsem narazila na záchody v takovém stavu, že jsem se rozhodla to raději vydržet. Také bych ocenila častější přítomnost desinfekce na otírání prkének, když už tak trvají na tom, že si má člověk hrcnout. Ale to jen abych jenom nechválila. Na ubytováních je přítomnost takovýchto záchodů příjemnou součástí, jen to trošku prodlužuje návštěvu, když si každý chce vyzkoušet na vlastní zadek všechna tlačítka :-).

Koupelny jsou také specifické. Tradiční japonská koupelna vypadá tak, že se jedná o místnost, která je celá oddělaná dveřmi a určená k mytí. Je tu část s vanou, která je výrazně kratší než vany u nás, ale zas hlubší a bývá zapuštěná pod úroveň podlahy. Do vany se chodí až po vymydlení a osprchování, které probíhá v části vedle vany. Běžně v rodinách to prý funguje tak, že vedle vany probíhá očista – často tu mají i malé plastové sedátko, na které si sedají a někdy i plastový rendlík s dlouhým držadlem na polévání. Ve vaně se pak relaxuje a bývá napuštěná i více dní a udržuje se v ní příjemná teplota na koupání.

MOBILY

Všichni jsme měli koupený datový balíček 10 GB od Ubigi a stažené mapy a překladač. Na všech ubytováních fungovala dobře wifi, a tak nebyly problém ani časté videohovory. Každému z nás ještě spoustu dat zbylo, takže by asi stačila poloviční dávka.

TRASA

Nutno říct, že jsem plánování nepodcenila a věnovala přípravám poměrně hodně času. Četla jsem různé blogy, poslouchala podcasty, žhavila AI, abych program co nejlépe připravila a mohli jsme zabookovat dopředu ubytování a případně další aktivity (kapybary a TeamLabs Planets). Naše předchozí dovolené jsme měli stanové a řešili jsme většinu až na místě. Tady jsme jednak potřebovali mít dopředu zamluvené ubytování a pak mě také svazovala výše částky celé dovolené, tak jsem si chtěla být jistá, že nemineme nic důležitého. Mimo malého ostrůvku Mijadžima u Hirošimy jsme celou dobu byli na ostrově Honšú.

1. den (Tokio) - dopo přílet Narita, odpoledne Šibuja a Šindžuku

2.den (Tokio) - chrám Sensō-ji (Asakusa, zdarma, 6:00–17:0). 12:00: Capyba Cafe. Odpoledne: Sumo museum, muzeum mečů, čtvrť Akhibara (já místo muzeí onsen Mikokuyu)

3. den (Tokio) - Meiji Jingu – Yanaka – Nezu-jinja

4. den (Hakone) - Kamakura, velký Buddha, Hase-dera, pláž, přesun Hakone

5. den (Hakone) - Hakone Loop – pirátská loď na jezeře Ashi, lanovka, sopečné údolí Owakudani + Hakone shrine a torii ve vodě

6. den (Kjóto) – dopo ještě Hakone + Skywalk, odpo přesun do Kjóta, tam zvenčí Tódži (chrám s pětipatrovou pagodou, symbol Kjóta)

7. den (Kjóto) – ráno Kiyomizu-dera (chrám s terasou), Sandžúsangendó 1001 soch -Yasaka/Gion Pontóčó večer

8. den (Kjóto) – Kurama 1/2 den, pak Ginkaku-ji a Philosopher’s Path

9. den (Kjóto) – Fushimi Inari brzy ráno, Kinkaku-ji (zlatý pavilon), Arashiyama (bambusový háj)

10. den (Kója) – Ráno přejezd z Kjóta na posvátnou horu Koyasan. Odpoledne Danjo Garan. Večer: Noční hřbitov Okunoin.

11. den (Nara) – Ráno přejezd z Kója do Nary. Odpoledne: Nara Park, krmení jelenů sika, obří Buddha v Todai-ji, Kikuichi Cuttlery, Kasuga Taisha, večerní město.

12. den (Hiroshima) – Přesun z Nary, hrad Himeji, shinkanzenem do Hirošimy

13. den (Hiroshima) – Hiroshima Peace Museum a Peace Park

14. den (Mijadžima) – trajekt, výstup na Mt. Misen, večerní západ slunce u plovoucí brány Torii

15. den (Kanazawa) – Přejezd do Kanazawy, Šinkanzen – cca 5,5 hod., večerní Kanazawa

16. den (Kanazawa) – Zahrada Kenroku-en samurajská čtvrť a dům, čtvrť gejš a zlatníků

17. den (Takajama) – půjčení auta v Kanazawě, ráno pláž, pak Gokayama – vesnice Ainokura, Shirakawa-go

18. den (Matsumoto) – přejezd do Hirayu Onsen do Kamikōchi, okruh údolím (opice řeka, most Kappa), přesun k Matsumoto, večerní procházka

19. den (Nikko) – Matsumoto prohlídka hradu, přejezd do Nikkō, cestou chrámv Naganu a nejvýše položená silnice v Japonsku, do 20:00 vrácení auta

20. den (Tokio) – Nikko – zlatý chrám Tōshō-gū v lese a ostatní, odpoledne přesun do Tokia

21. den (Tokio) – TeamLab Planets, Tokio bay (Socha svobody), Tokio Skytree

22. den – přesun na Naritu, odlet okolo 11:00

V závorce je vždy místo, kde jsme spali.

Jaké bylo očekávání vs. realita?

Před cestou jsme si z různých stran vyslechli spoustu hezkého, ale také varování, že je všude hromada lidí a v červenci i příšerné vedro. Jídlo je prý výborné a chrámů tolik, že se časem omrzí.

Díky potkávání dvou tajfunů na začátku naší dovolené bylo výrazně chladněji než obvykle – krásných cca 25 °C, kdy v Čechách jste měli 40 °C. Ano, občas pršelo, ale měli jsme pláštěnky a déšť byl jak teplá sprcha. Díky tomu bylo na většině míst podstatně méně lidí a chladnější lehce deštivé počasí bylo na objevování památek mnohem příjemnější než vedra, které zažili známí po nás. Jen ty fotky jsou často pošmourné, jak bylo zataženo. Ale my víme, že tam bylo krásně.

Chrámy jsem se snažila vybírat tak, aby jich nebylo zas tolik a byly něčím jiné, takže ani ke konci pobytu jsme nebyli přechrámovaní.

Jediným lehkým zklamáním pro mě bylo jídlo. V restauraci jsme byli jen párkrát a i já (přiznávám nerada) jsem trochu fouňa a nemám ráda tlusté maso a kuřecí stehna. Japonci si asi kuřecí prsa nechávají jen na řízky, do ostatních pokrmů používají stehna. Ale to je jen taková drobnost, ať jen nadšeně nechválím. Vždy se dalo najít něco dobrého k jídlu, jen zelenina byla dražší.

Co bychom udělali jinak?

Asi nic, všechno bylo perfektní. Kdybych přece jen měla něco zmínit, tak možná bychom se nehnali do vesničky Shirakawa-go a spíše navštívili druhou menší vesničku.  Asi bychom také vynechali Kamikoči soutěsku a raději ten čas dali více do oblasti Nagano, ale možná kdybychom tyto části neviděli, tak asi by nám to bylo líto, protože obě místa byla často zmiňovaná mezi doporučovanými k návštěvě.

A určitě bychom sehnali deníček na razítka dříve než až poslední den v Kjótu, protože razítka na místech s památkami Japonci rádi dávají. Je moc hezké vidět, jak danou pamětihodnost zpracují a deníček pak slouží jako hezká vzpomínka.

‍

Soukromé zápisky z našeho deníku den po dni:  

Třeba o tom, jak nás žďobnul jelínek sika do zadku a jaká další zvířata se nám ukázala, ve kterých chrámech jsme byli sami, jak jsem navštívila tradiční onsen, jak jsme viděli pravou gejšu, jak zima bylo na nejvýše položené silnici v Japonsku i jak jsme pomohli ochránit nejslavnější hřbitov Okuno-in na hoře Kója.

0. den (St 24.6.)

Cesta Curych – Tokio

Vyrazili jsme hezky včas (v 6:30) na letiště, aby nás nezaskočila ranní dopravní špička všedního dne. Kluci letěli poprvé v životě, tak jsme chtěli, ať je ten zážitek už od začátku pozitivní. Na letišti jsme nechali z mého batohu s trekovými hůlkami udělat za 300 Kč igelitový kokon a poslali jej spodem, ostatní batohy jsme měli s sebou na palubě.

V klidu jsme si procourali krámky a koukali na letadla. Kluci, jestli byli nervózní, tak na sobě nedali nic moc kromě natěšení znát. Vyfotili jsme se u “našeho” letadla a po chvíli se už usadili na zabookovaných místech. I bez příplatku za sedadla jsme měli hezká místa za sebou po dvojicích tak, aby kluci byli u okna. Po odlepení se od dráhy Kuba jen nadšeně prohlásil “hustýýý” a přijal lítání jako oblíbený způsob dopravy, i když ještě před pár lety tvrdil, že letecká dovolená ho vůbec neláká.

Pilot a počasí nám dopřáli krásné výhledy. Lací nám ukazoval, kde v červnu na mistrovství Evropy závodil a na jakém místě u Balatonu si přebíral medaili, viděli jsme krásně i švýcarská jezera a hory a cestu nám zpříjemnili i výbornou švýcarskou čokoládou – velká výhoda, letět se Swissama :-). Let trval pohodových 55 min. Jen to přistání bylo na moje a Kubíkovi uši příliš dynamické, ale i tak první let hodnotíme na výbornou.

Na přestup jsme v Curychu díky mírnému zpoždění neměli úplně moc času. V rámci letiště jsme i přejížděli vláčkem do jeho úplně jiné části, takže to bylo trochu hektické, ale vše bylo hezky značené, a tak jsme přestup i v kratším čase zvládli bez problémů.

Let Curych - Tokio jsme absolvovali já s klukama na trojsedačce u okna, Lací pak přes uličku na prostředních sedadlech, kde měl vedle sebe dvě volná místa, takže to měl hezky komfortní a my měli kam odkládat věci.

Už v letadle se nás snažili přehodit na tokijský čas. Dostali jsme večeři (asi okolo 14 hod) a pak ztlumili světla. I mezitím nosili další dobroty. Jídlo bylo fajn, Kubovi jsme nasbírali z našich porcí pečivo a máslo a rozdělili si jeho jídlo. Jako předkrm byl výborný švýcarský tvrdý sýr (ten jediný Kuba jedl) a i jejich vínko.

Palubní personál byl moc příjemný. V jedné části bylo i místo, kde byly dány lahvičky s vodou a sušenky, a tak i moji chlastounci měli svůj pitný režim (a Kuba mlsací) uspokojený.

Koukali jsme na filmy i z okýnka a kluci nadšeně sledovali parametry letu. Letěli jsme “spodem” přes Turecko a Čínu. Celkem se nám i podařilo spát, a i když let trval asi okolo 14 hodin, tak nám zas tak dlouhý nepřišel.

1. den (Čt 25.6.)

(noc Tokio Shinjuku) - dopo přílet Narita, odpoledne Šibuja a Šindžuku

Ubytování v High-end Tokyo Shinjuku Central Park Flat 5, cena 8 607 Kč za 3 noci (-> 2 869 Kč/noc)

Měli jsme příletové QR kódy, tak vše proběhlo hladce. Jen se mi pořád smějí kvůli fotce u otisků prstů. Koukala jsem prý hodně vyjeveně, až se divili, že obsluha udržela kamennou tvář.

Na letišti jsme si koupili Welcome SUICA (typ IC passu) a každý nabili na 10 000 ¥. Pozor je nutno mít fyzickou platební kartu. Lacova byla propadlá (běžně ji používá jen přes mobil), tak jsem byla ráda, že jsem si Revolutku také zařídila, protože přes ní šlo nejvýhodněji platit v ¥.

Měla jsem vyhledáno, že za příznivější cenu se dá z letiště dostat “Kaisel Main Line”. Narita je vzdálenější z tokijských letišť, tak byla cesta trošku delší. Koukali jsme ven a chvílema pospávali.

Naše první cesta vedla na Shibuja křižovatku a k soše psa Hachiko, která je tu umístěná. Křižovatku jsme čekali větší, když to má být nejrušnější křižovatka na světě.  Tak jsme si ji alespoň prošli všemi směry. Při červené pro auta se zastaví veškerá doprava, tak najednou přecházejí chodci všemi směry, a to i po úhlopříčkách. Vyfotili jsme se i u Hačiko. Fronta na fotku byla jen o pár lidech, tak to nebyl problém.

Pak jsme se vydali uličkama prozkoumat okolí a najít něco k obědu. Trochu pršelo a kluci byli utahaní po cestě. Bylo potřeba zvednout morálku týmu, a tak jsme po nerozhodném hledání šli na jistotu a vrátili se do IKEA, kterou jsme cestou potkali. Kluci šli klasicky do masových kouliček, já si trochu nerozvážně zaexperimentovala. Ceny byly podobné jako u nás – celkem jsme zaplatili okolo 6 500 ¥ (860 Kč).  

Po nasátí atmosféry a na baštění na Šibuje jsme procházkou došli až do Shinjuku kde máme ubytování. Zašli jsme si najít apartmán s tím, že si tam jen dáme batohy, odskočíme si, a pak vyrazíme zase ven. V plánu jsem měla vyhlídku na Metropolitan Government building, kterou máme cca 15 min pěšky od ubytka. Jak pršelo a byli jsme utahaní po noci v letadle, tak už jsme neměli morálku a zůstali jsme na apartmánu, dojedli svačinu a šli spát.

2.den (Pá 26.6.)

(noc Tokio) -  chrám Sensō-ji, Capyba Cafe. Odpoledne Sumo museum, muzeum mečů, čtvrť Akhibara, já místo muzeí tradiční onsen

Ráno jsme vstávali celkem vyspaní a snad je ten nejhorší jet lag za náma. V kombini (místní večerky) jsme si nakoupili snídani (banány, sandwiche a bagety – celkem okolo 450 Kč) a snědli ji v nejbližším parku. Prvním cílem byl chrám chrám Sensō-ji. (Ve vstupní bráně Hózó-mon jsou uloženy posvátné čínské sútry ze 14. století a stráží ji dvě bohyně Nió, tradiční ochránkyně buddhistických chrámů. Bezprostředně za ní stojí velký bronzový kotel s vykuřovadlem. Říká se, že pokud kouř – prý dech samotných bohů – zavane nad vaši hlavu, vyhne se vám neštěstí a nemoci). Google mapy nám špatně ukázaly, trasu tak jsme jeli horší cestou, resp. delší stranou okruhu. U výlezu z metra stál zřízenec a hned nám ochotně radil, kudy se vydat.

Po krátké cestě ulicemi nás uvítala mohutná brána. Lidí bylo rozumně, a to i přesto, že jsme tu byli až skoro v 9:30. Měli jsme na chrám celé dopoledne, tak jsme si to tu všechno hezky prohlédli. Zorientovali se, jak fungují tyčky s věštbami, jak dělat rituální očistu vodou či kouřem před vstupem do posvátného prostoru.

S předstihem jsme šli do Kapybara kafe (cafe capyba ASAKUSA), které jsme měli objednané na 12:00. Je nutné objednávat předem, rezervace se otevírají 14 dní před termínem. Napřed nás vzali do prostoru na čekání v prvním patře. Když nás zavolali koupili jsme si 2x jídlo pro kapybary (= 2 x 4 pruhy mrkve za 330 ¥). Kubi tak dokonce vzal poprvé v životě mrkev do ruky, aby mohl kapybaru nakrmit.

Kapybary byly k dispozici dvě, obě neuvěřitelně stoicky klidné a střídalo se u nich asi 6 skupinek. Hladili jsme je, drbali, krmili a fotili se s nimi a rozplývali se, jak jsou roztomilé. Mají překvapivě hrubou srst a pár vypadlých chlupů na zemi jsem vzala do deníčku. Byl to sice dražší, ale jedinečný zážitek – celkem 9 860 ¥ (1300 Kč). Intervaly jsou po 30 min a je to tak akorát.

Když jsme plánovali dovolenou a ptali se kluků, co v Japonsku chtějí zažít, tak Kubík zmínil právě kapybaří kavárnu, Luki zas návštěvu Hirošimy.

Opodál jsme si našli restauraci k obědu a pomocí překladače jsme se domlouvali, zda v rámenu kvůli Kubíkově alergii není ryba. Prý ji tam trochu dávají, tak jsme si s Lukim dali 2x kuřecí ramen,  Laci hovězí a Kubi udon s wagyu, protože do něj používají vývar bez ryby. Všechno jídlo bylo fajn a Kubi zvládl i plavající zelenou cibulku, kterou jsme sice vyndali, ale něco tam zůstalo.  Lacík byl maximálně nadšený, Kubí si taky pošmáknul. Mně vadilo, že maso bylo ze stehen, ale jinak to bylo dobré. Celkem jsme za jídlo platili 6 880 ¥ (906 Kč), vodu k pití měli zdarma a ani nebylo nutné si objednávat jiné pití (jak to v některých restauracích mají).

Po obědě jsme došli k řece, kde jsme se rozdělili. Chtěla jsem vyzkoušet tradiční onsen, protože to zkrátka k Japonsku patří. Kluci se mi vzbouřili, že se nikde nebudou producírovat nahatí mezi Japonci. Tak jsem je poslala do muzea sumo a muzea japonských mečů. Sumo muzeum na dané adrese nenašli – jen tam byl prý sumo trénink. Hlavní pro ně byly stejně meče. Měli tam vzácné historické kousky až ze 13. stol., ale byla to jen jedna nevelká místnost (vstupné 1000 ¥ dospělý/ 500 ¥ student/ 0 ¥ dítě). Pro nějakého nadšence asi výborné, ale pro běžného turistu to za to nestojí.

Já mezitím navštívila nedaleký tradiční onsen (Mikokuyu). Kousek dál byla i jedna turisťárna, ale já chtěla klasiku, kam chodí místní. Tento má mnohem příznivější cenu a výhled ze střechy. U vstupu jsem dala botky do botníku, nějak se domluvila, že ručník mám vlastní, zaplatila jsem 550 ¥. Bylo tam asi 10 až 15 japonských babek (byla jsem tam v 15 hod.) a pak přišla jedna mladá holka. Funguje to tak, že převlékárně se člověk úplně svlékne, dá si oblečení do uzamykatelné skříňky a postupuje dál do části, kde je třeba se očistit. Lze se umýt buď klasicky ve sprše – to jsem udělala jen já. Japonky se myly tak, že si u vchodu do umývárky vzali stupátko a malý lavorek, hrcli holou sedínkou na stupátko a malým lavorkem se polévali. Byla tam řada baterií a polička a vše z obou stran, tak se tam najednou mohlo umýt asi 12 lidí. Bazénků bylo několik – jeden třímístný s tryskami, jedna masážní sprcha, zelený bazének s vůní eukalyptu, polovenkovní bazének s hnědou přírodní vodou, ze kterého bylo skrz dřevěné žbrdliny vidět ven, hnědý vnitřní bazének, bazének s hodně horkou vodou a druhý naopak s velmi vlažnou až chladnou vodou.

Dala jsem se do řeči s mladou Japonkou. Anglicky uměla trošku, ale něco jsme zvládly popovídat. Prahu zná, byla tu na dovolené a byla i v Českém Krumlově. Bavila jsem se i s jednou starší Japonkou a ta uměla anglicky tak, že se já za svůj jazykový výkon styděla. Obě byly velmi milé a byla to za celou dobu naše největší konverzace s místními.

Po 1,5 hod. jsem se s klukama potkala před onsenem a přejeli jsme k nám na zastávku. Část cesty jsme jeli autobusem - za ten se platí paušální částka 230 ¥ (30 Kč), tak se vyplatí na delší cesy. Veškerou dopravu lze platit předplacenou IC kartou (Suica a jiné).

Na “naší” zastávce metra (Shinjuku station - má ve znaku gingo lístek a všude okolo gingo roste) je to kousek od Metropolitan Government Building, kde je zdarma vyhlídka na město. (Metropolitní vládní budova se ve shluku dalších mrakodrapů. 243 metrů vysoká dvojice věží, zvaná Tocho, nabízí z pozorovacích plošin ve výšce 202 metrů panoramatický výhled na celé hlavní město. Prý je potřeba vystát zhruba 20minutovou frontu a před západem slunce je fronta delší).

V době naší návštěvy pršelo, tak nebyla fronta žádná, ale bylo zataženo, tak nebylo vidět moc do dálky.  Ale stejně to stálo za to. Hezký je i vnitřní prostor v patře, kde je vyhlídka. Je tu kavárna, obchod se suvenýry (oboje s rozumnými cenami) a piano na které občas někdo hraje. Celý prostor je vzdušný a velkorysý.

Luki už byl hladový a na posádku padala únava, tak jsme ve Family Martu nejblíže ubytování nakoupil jídlo k večeři a snídani za cca 8 000 ¥ (1 053 Kč). Na ubytování jsme si každý svoje jídlo v mikrovlnce ohřáli a s Lukim jsme je ukecali ještě na večerní vyhlídku.

Cesta z apartmánu byla na 15 minut – možná rychleji, protože pršelo silně. U výtahu jsme dostali starého vrátného, který nás navigoval, kde a jak před výtahem máme stát. Mile se smál až se za břicho popadal. Výhled stál za to! I přes velký déšť se zlepšila viditelnost a město krásně svítilo. Světla byla kolem dokola, kam až bylo vidět. Pro mě to byl zatím největší zážitek z Tokia. Z vyhlídky jsme odcházeli ve 21:30, skoro na zavíračku. Jen mi bylo líto jedné staré paní, která tam pracovala a nahoře pouštěla lidi do výtahu, že byla tak unavená z pozdní hodiny a neustálého povinného klanění, až každou minutu usínala.

Na ubytku jsem Laca přesvědčila, aby zavolal rodičům, že se máme moc hezky a že ty dva tajfuny, co se okolo nás mají zítra prohnat, nás nijak neohrozí a jen způsobí velký déšť. Tak aby se o nás nebáli, kdyby náhodou něco hlásili v televizi. A protože ukázaná platí, dali jsme rovnou videohovor. Rodinka v Čechách seděla u kafíčka a my vesele volali, že se máme báječně. Do videohovoru se nám rozhoukaly všechny telefony, že máme okamžitě vyhledat úkryt, že se blíží zemětřesení. Za asi 10 sec. přišla šupa, kdy se celý barák otřásl. A pak najednou nic, jen kývající se lampy. Laco na mě halekal do koupelny, že je zemětřesení a snažil se do telefonu působit, že je všechno v pořádku. Tak nevím, jestli jsme rodinu doma uklidnili.

Na noc jsme si pro jistotu odtáhli postele od oken (v malém bytečku to šlo jen o pár cm), ukázali klukům, že kdyby zas něco hlásili, tak musíme všichni pod bytelný dřevěný stůl a spali jsme hlavama do místnosti. V noci jsem cítila nějaké drobné chvění, ale nevím, jestli bylo opravdové nebo se mi to jen zdálo.

3. den (So 27.6.)

( noc Tokio) - Meiji Jingu – Yanaka – Nezu-jinja

Ráno jsme se po ponocování opět těžko hrabali. Měli jsme nakoupené snídaně každý podle sebe. Já si dala sandwich se šlehačkou a ovocem – pro nás nezvyklá kombinace, ale výborná, takže jsem ji vyzkoušela za pobyt několikrát. Obecně na věcech se šlehačkou jsem tu celkem ujížděla. K Meiji Jingu by se od nás dalo dojít i pěšky, ale mělo se zhoršovat počasí, tak jsme zvolili metro. Už se v něm hezky orientujeme a Suica karty cestování hodně usnadňují. Při výstupu ze stanice nás zaujala nákupní ulička – pravděpodobně tu asi začíná moderní čtvrť Omotesando, která vypadala hodně živě. Bylo ale okno bez deště, tak jsme se nezdržovali shoppingem a šli směrem k rozsáhlému parku se svatyní.

Hned první impozantní brána torii ze dřeva nás svou velikostí dostala. Les byl jako oáza – kontrast k rušnému městu. Obřích bran torii je tam několik. Před vstupem jsme vykonali rituální očistu.

Včera u Sensó-ji jsme si od jednoho průvodce vyslechli správný postup. Je třeba se nejprve lehce uklonit, na jedno nabrání vody do nádobky na tyčce očistit nejprve nalitím malého množství vody na levou ruku, pak na pravou, pak vzít opět “naběračku” do pravé ruky a do levé dát trochu vody, kterou si vypláchneme pusu a vyplivneme vedle nabíracího bazénku. Zbytek vody se nechá stéct po rukojeti naběračky a po tomto symbolickém smytí nečistot a špatné energie vstoupit. Mírná úklona se používá před průchodem pod bránou torii. Střed je vyhrazen božstvům, a tak se má chodit po stranách.

Po nesmělém očištění jsme pokračovali dál do prostoru šintoistické svatyně. Měli jsme štěstí na tradiční svatbu v kimonech. Je úžasné pozorovat oživlé tradice na vlastní oči, takže bylo fajn, že jsme sem náhodně vyrazili právě v sobotu dopoledne, kdy je šance vidět svatbu největší.

Moc se nám tam líbilo tak jsme si zakoupili dřevěnou destičku na přání (prodávají je ve většině šintoistických svatyní a stojí 500 - 1000 ¥). Napsali na ni naše přání a zavěsili ji na nádherný strom k tomu určený.

Pak jsme popojeli do čtvrti Yanaka, což je starobylá část původního města s nízkými domky. Na stanici metra, která byla zároveň nádražím (Nippori), jsme si zakoupili v pekárnách různé luxusní dobroty (2 400 ¥/ 320 Kč) a snědli si je u skříněk na uložení zavazadel na lavičce, protože lehce pršelo. Všechno bylo chuťově i vzhledově naprosto dokonalé.

Venku jsme se zašli podívat na blízký hřbitov – jako vše, i ten je úplně jiný než u nás. Atmosféra v této čtvrti byla klidná a tichá a vůbec nepůsobila jako součást rušného velkoměsta. Proplétali jsme se uličkami a užívali si klidu i malých krámků, kam jsme občas nakoukli. Pokračovali jsme tradičním Tokiem dál a zašli do svatyně Nezu-jinja, kde je hodně červených torii bran, svatyně s liškami a říčka s koi kapry.

Lacík mi tu koupil amulet. Bylo tu díky dešti příjemně málo lidí, a tak atmosféra byla o to hezčí.

Na ubytko jsme se vrátili metrem a zkusili po cestě i autobus. Tam jsme byli se samými Japonci a řidič nám na obrazovku pouštěl různé informační zprávy – že se máme držet, kdy máme s máčknout tlačítko na výstup, že nemám používat telefon (Lukiš byl u “priority seats”, kde je zakázané do telefonu i jen koukat).

Na jednom blogu jsem četla, že když byli v MHD příliš hluční, tak si vysloužili od jedné starší Japonky klepnutí novinami. Nám se stalo něco podobného, když Laci zjišťoval kudy dál jet a protože pršelo, tak jsme byli schovaní u vstupu a tím trochu překáželi. Tak si o Laca Japonec oklepal deštník přes jeho lýtka.

V kombini jsme si nakoupili jídlo. Já se osmělila a zkusila svoji nově naučenou slovní zásobou a prodavač to ocenil.

Na ubytku nám Kubi vše nachystal a ohřál. Chtěli jsme poslouchat ještě Pratchetta, ale já a Lací jsme usnuli. Nakonec se nám podařilo i Kubu dostat spát před 8 a Lukiho před devátou, tak snad zítra budou čerstvější, protože nás čeká dlouhý den.

4. den (Ne 28.6.)

(noc Hakone u jezera) - Kamakura, velký Buddha, Hase-dera, pláž, přesun Hakone

Ubytování nazváno jen jako „New open“ v Hakonemachi – kousek od přístavu, celý domek pro nás i s vlastním termálním pramenem, celkem 5 553 Kč (2 777 Kč za noc).

Jak jsme šli brzo spát, tak se mi ani nevstávalo tak těžce. Budíka jsem měla na 6:00. Nasnídali jsme se, pobalili a před 7:30 už jsme vyráželi na vlak do Kamakury. Měli jsme dobrý čas, tak jsme došli pěšky až na nádraží (JR Shinjuku), odkud jel vlak. Nádraží je obří, a i když jsme měli velkou rezervu a nebloudili jsme, tak to vyšlo časově akorát.

Díky deštivému počasí ve vlaku bylo celkem málo lidí, a tak jsme všichni seděli, což je v neděli v létě na této trase k moři nevídané. Jelo se pohodlně asi 1 hodinu. Při výstupu jsme si odpípli Suica kartu a bylo to okolo 1050 ¥/ 138 Kč na osobu, což mi přijde fajn cena na uražených 55 km.

Vystoupili jsme o stanici blíž v Kita – Kamakura, odkud Laci naplánoval asi 6 km procházku do Kamakury. Hned u nádraží jsme zašli do chrámu Engakuji. Bylo tu vstupné 500 ¥ za dospělého a 200 ¥ za dítě, což se mi zdálo dost při porovnání se vstupem k soše velkého Buddhy v Kamakuře, ale šli jsme tam a dobře jsme udělali. Chrámový komplex je veliký, jsou tu krásné zahradní prvky, budova chrámu, kam se vstupuje bez bot, další budova obklopená bambusem i místa ze kterých bylo slyšet modlitbu mnichů.

Po chrámu jsme zašli do La Petite Boulangerie a nakoupili si dobroty k obědu (3 300 ¥/ 435 Kč – Je drahá, ale výborná).

Vydali jsme se na naplánovanou stezku. Na cestě byl ještě jeden chrám, ale tam už jsme z časových důvodů nešli. Cesta byla místy více, místy méně bahnitá a kousek se změnil i v potůček. Byla to taková divočina – spousta rostlin, některé i liánovité, vlhko, že to bylo i vidět a nezvyklé zvuky ptáků. Jednou jsem zahlédla na stromě i malého živočicha. Kubiho to rozhodilo – hlavně komáři kteří, tu žrali, a pak i ta divočejší příroda a cesta podkluzujícím bahnem. Luki byl naopak nadšený, že je to nový a úplně jiný zážitek z lesa, než do té doby kdy kde mohl zažít.

Jak bylo po vydatných deštích, tak se stezka změnila v bahnitou a pěkně podkluzovala. První se vymáznul Lukiš. Pak jsem šla k zemi já, ale pořádně, a pak i trochu Kubí. Na začátku Kamakury jsme v jedné z postranních ulic narazil na nádobu s dešťovkou, tak jsme se zcivilizovali. Pak následovala návštěva u obří sochy Buddhy (4 x 300 ¥ a 4 x 50 ¥ za vstup dovnitř do sochy). Socha měří 13,3 m a působí impozantně. Když ji Kubí uviděl, okomentoval to svým oblíbeným “hustý” a bylo to myšleno velmi obdivně.

Další na programu byl chrám a zahrada Hase - dera (4 x 400 ¥). Je to další hezký chrámový komplex a zas úplně jiný.  Jsou tu i Jizo sošky – malé sošky s červenými bryndáky a čepičkami na ochranu dětí i zemřelých dětských duší. V chrámu je socha stojícího Budhy. Okolo je hezká zahrada (zvlášť pro milovníky hortensií) a je z ní výhled na oceán.

V Tichém oceánu jsem se po létech zas moc chtěla vykoupat. Počasí bylo chladnější a byly obří vlny, tak jsme šli jen já s Lukim projít se alespoň po kolena ve vodě. Bylo to moc příjemné – voda, šplouchání vln i povídání.

Pláž byla ještě před sezónou (tady se zahajuje 1.7.), tak tu nic nebylo. Ani místo, kde si umýt nohy, tak jsme si je nakonec umyli v hlubší louži v městečku.

Na nádraží jsme se přesunuli autobusem. Tady se oproti Tokiu nastupuje předem a vystupuje u řidiče, kde se opět pípne a platí se podle ujeté vzdálenosti. Vlakem jsme cca za 30 min dojeli do Odawary, kde jsme si koupily třídenní Hakone pass (6 400 ¥ na osobu/ 843 Kč). Nejmenší pas je dvoudenní za 6 000 ¥, tak i jen na dopravě obyčejným spojem se nám vyplatilo koupit na 3 dny. Je v něm doprava v dané oblasti (jen ne všechny spoje, což jsme nevěděli :-(), a hlavně lanovka do sopečného údolí a plavba lodí po jezeře. Při absolvování klasického okruhu se Hakone pass vyplatí.

Autobus nám těsně ujel, tak jsme si zatím v kombini Seven eleven koupili večeří a na ráno snídani. Nejčastěji jsme používali Family Mart, Seven eleven nebo Lawson, podle toho, co jsme měli u nosu.

Další autobus už jsme pohodlně stihli a řidič byl vtipný, jak pořád automaticky vykládal pokyny v japonštině, i když jsme byli jediní pasažéři a muselo mu být jasné, že z jeho povídání nerozumíme ani slovo.

Po 55 min jsme vystoupili. Už na tuto cestu platil zakoupený Hakone pass. bez něj by to stálo až k jezeru, kde jsme vystupovali, okolo 1100 ¥/ os. Našli jsme náš zabookovaný domeček. Schválně jsme hledali ubytování u jezera, aby i večer jsme se mohli projít, viděli jsme torii v jezeře a mohli vidět vykukovat Fuji.

Domeček je hezky vybavený a prostorově velmi velkorysý. Máme tu kuchyň, jídelnu, ložnici, pokoj na spaní pro kluky a i obývák. Tady v horách je chladněji, tak oceňujeme i vyhřívané prkénko na záchodě. Kubí si oblíbil i záchodové papučky, vždy se po nich sháněl a trval na tom, že se na záchod nemůže jít bez nich a že musí čekat připravené před místností.

Domem protéká vlastní termální pramen, který teče rovnou do vany – to bylo velké lákadlo tohoto ubytování a kluci argumentovali, že tak budou mít svůj privátní onsen bez cizích nahatých zadků.

Ohřáli jsme si jídlo, vyprala jsem dvě pračky a jdem spát.

5. den (Po 29.6.)

(noc Hakone u jezera) - Hakone Loop  - pirátská loď na jezeře Ashi, lanovka, sopečné údolí Owakudani + Hakone shrine a torii brána ve vodě

Ráno jsme se na pohodu vykulili z pelechu, posnídali v luxusně velké kuchyni a vyrazili jsme na loď. Lacímu se podařilo zlomit klíč v zámku, tak jsme to měli s drobnou komplikací.  Majitel ale zafungoval výborně a během dne vše vyřešil a stálo nás jen vynaložené náklady  5 000 ¥.

Šli jsme na “pirátskou” loď, kterou máme v rámci pasu. První jela v 9:30 a díky deštíku na ní bylo i málo lidí. Viděli jsme z ní i torii ve vodě a okolní kopce a hory u jezera Ashi v přízračné mlze. Na Fuji bylo špatné počasí, tak ani nevykoukla.

Po výstupu z lodě jsme šli na lanovku. Normálně tu bývá velká fronta, ale dnes to byla pohoda bez lidí (pravda, s omezeným výhledem). Lanovkou jsme dojeli až nahoru do sirného údolí Owakudani. Už na lanovce to bylo trochu cítit a po čuchu i v deštivém počasím nás to ve vzpomínkách vrátilo na Island. Jen tam to bylo svobodnější a mohlo se až přímo k sirným výparům.

Prošli jsme si to tu, koupili suvenýry a černé vejce pro prodloužení života o 7 let ( 3 600 ¥) a i si dali muffiny s čmoudíkama (4 x 700 ¥), kdy na suchý led nalili lžíci horké vody a na to posadily muffiny, ze kterých se pak kouřilo.

Další lanovkou jsme sjeli do městečka Góra, kde jsme se prošli a navštívili botanickou zahradu. V rámci Hakone passu je zdarma, ale těch 600 ¥, což je standardní cena, bych za to asi neplatila. Ve městě jsou i hodně strmé kopce, tak jsem vytáhla svoje trekové hole. A dokonce nám zasvítilo i na 15 min sluníčko.

Kluci měli zážitek z toho, že když jsme potřebovali projít u pozemní lanovky na druhou stranou trati, tak jsme to museli hacknout. Lanovka jezdila v cca 1,5 m hluboké díře a podchod ani nadchod jsme nikde nezaznamenali. Když přijela lanovka do zastávky, tak jsme jí prošli skrz, a tak se dostali na druhou stranu. Řidič jen nevěřícně zíral s otevřenou pusou.

Co jsme ušetřily na zahradě to jsme zaplatili navíc za autobus (- 4 x 660 ¥). Ne všechny jsou totiž v rámci Hakone passu zadarmo, což jsme předem netušili.

V Moto Hakone, jsme sháněli něco k jídlu.  U naší posádky bylo těžké najít shodu. Vyřešili jsme to furt trucky, kde si kluci dali yakitori kuřecí špízy, párek, hranolky a já rýžové koule na špízu a Lací k tomu Asahi pivo (celkem útrata okolo  4 000 ¥/ 530 Kč). Chuťově to bylo slabší, ale něco v břiše jsme měli.

Nakrmení jsme vyrazili k Hakone shrine. Jsou tu krásné obří červeno-oranžové torii brány a pak jedna ikonická ve vodě, kterou jsme pozorovali už ráno z lodě. U té jsme se na moje přání vystáli asi 20 min frontu na fotku.

V městečku jsme si v 7 eleven nakoupil jídlo k večeři a snídani (cca 6 – 7 000 ¥ jako vždy). Do naší vesničky jsme příjemnou procházkou došli pěšky, dali si večeři a každý zas svoji privátní termální lázeň.

6. den (Út 30.6.)

(noc Kjóto) – dopo ještě Hakone + Skywalk, odpo přesun do Kjóta, tam zvenčí Tódži (chrám s pětipatrovou pagodou, symbol Kjóta)

Ubytování v Sakura Cross Hotel Kyoto Kiyomizu, malý, ale čistý a příjemný pokojík s rychlovarnou konvicí a malou ledničkou, celkem 4 583 Kč (1 146 Kč/noc)

Ráno jsme se rozloučili s domečkem. Lací ještě okolo 5. ráno přes webkameru sledoval, zda nebude výhled na Fuji. Pak se stejně přes ni převalil mrak a schoval ji, tak nás nechal spát. Já také tlačila myšlenkama mraky, aby na nás Fuji alespoň trochu vykoukla a přání se nám splnilo ráno u parkoviště a uviděli jsme ji. Tak a můžeme v klidu odjet.

Došli jsme na zastávku autobusu s časovým předstihem, protože intervaly jsou hodinové. Pozorovali jsme, jak tu chlapíci staví dřevěný dům a šlo jim to hezky od ruky. Pro jistotu jsme předem zjišťovali, zda na tento autobus platí náš Hakone pass.

Hlavním bodem dnešního programu byl Mishima Skywalk s možným výhledem na Fuji. Cena s Hakone passem je o fous nižší (2 x 1000 ¥ a 2 x 450 ¥). Je to 400 m dlouhá lávka (nejdelší v Japonsku) a je z ní výhled na město, moře za ním a při pěkném počasí i na Fuji. Měli jsme úžasné štěstí, že i při velmi oblačném počasí se na chvíli mraky rozestoupily a odkryly nám vrcholek s kráterem Fuji – je impozantní.

Pod visutým mostkem jezdily dvě zip line, tak jsme se sháněli, jak na ni kluky také poslat. Mají tu i lanový park. Jde koupit buď jen zip line, samotný lanáč nebo kombinace. Lanový park se zipline stojí 4 100 ¥ + 200 ¥ za zakoupení rukavic a je třeba mít pevné boty, nebo si je za 500 ¥ půjčit (celkem tedy 4 800 ¥/ 630 Kč na jednoho). Kluky jsme chtěli poslat samotné, že budeme dozorovat ze země. Kubí vzhledem k věku nemohl jít samotný a Laca nechali zvážit a pak ho nepustili, tak jsem s nimi musela já. Po video proškolení jsme vyrazili na trasu a bylo to fajn. Jen jedna situace mě sice dostala tak, že jsem se musela hodně přemlouvat, abych ji dala. ZIP line už jsem si užívala bez obav. Je to jedna zip line tam a jedna zpátky.

Pak si dal Kubík v občerstvení párek a hranolky (1 300 ¥) a my dojedli bagety a sandwiche, aby se nám v teple nezkazily.

Cestou zpátky po Skywalku na nás ještě jednou Fuji vykoukla, aby se rozloučila.

Pohodlně autobusem jsme se dostali asi za 30 min na nádraží na Mishima station. Paní od Japan Railways nám pomohla koupit si naši první jízdenku na šinkanzen. Koupili jsme si i s místenkou. V celkové ceně už to nehraje roli a alespoň jsme seděli spolu. Jen jsme museli převést peníze na mojí fyzickou kartu, protože přes elektronickou to koupit nejde (stejně jako Hakone passy – také bylo potřeba mít klasickou vkládací “bankomatku”). Trasa Mishima – Kjóto stála 44 440 ¥ (5 850 Kč).

Měli jsme chvilku času, tak jsme zašli na zmrzlinu a trochu se prošli okolo. Na nádraží jsme si nakoupili jídlo do vlaku (v šinkanzenu se jíst smí). Lací si koupil přímo krabičku do vlaku (obentó), my klasiku z kombini. Vlakové krabičky jsou dražší a okolo 15. hod už nebyl moc výběr jídel.

Jeli jsme tím nejrychlejším typem – Hikari 717 a cesta byla moc příjemná. Kluci sledovali, na jakou rychlost se dostaneme, a bylo to něco okolo 300 km/h. Bylo zajímavé pozorovat míhající se krajinu a kluci si to natáčeli mobilem.

V Kjótu jsme se nejprve podívali na velkou pagodu, která je symbolem města. Bylo už po zavíračce, ale stejně jsme se na ni chtěli podívat jen z venčí.  Pěšky uličkami jsme prozkoumávali město a došli až k hotelu Sakura, kde jme měli objednané 4 noci – nejvíc, co jsme v Japonsku byli na jednom místě. Je to naše nejlevnější ubytování (1 158 Kč/noc), ale je hezké, čisté a s výhledem na místní moderní věž, která je v noci krásně nasvícená. Pokojík je malý – vejdou se tam jen 4 spojené postele, ulička a menší stolek, kde je rychlovarná konvice a malinká hotelová lednička, ale víc nepotřebujeme. Záchod s koupelnou jsou moderní a čisté.

Po hození batohů na pokoj jsme si zašli do kombini pro večeři (4 500 ¥) a nechali si ji rovnou ohřát, protože tentokrát nemáme mikrovlnku.

7. den (St 1.7.)

(noc Kjóto) – ráno Kiyomizu-dera (chrám s terasou), Sandžúsangendó 1001 soch bohyně milosrdenství Kannon, Yasaka/Gion Pontóčó večer

Ráno jsem měla budíka na šestou, abychom včas vyrazili ven. Ostatní se mi podařilo dostat z pelechu až o něco později. Nasnídali jsme se a vyrazili autobusem pár stanic. Šlo by jít i pěšky, ale chtěli jsme ušetřit čas, než se nahrnou davy. První zastávkou byl budhistický chrám Kiyomizu-dera („Chrám čisté vody“) je jeden z nejslavnějších chrámů v Japonsku. Byl založen již v roce 778, přičemž jeho současná podoba pochází z roku 1633 a je na Seznamu UNESCO. Hlavní dominantou chrámu je ikonická dřevěná terasa tyčící se 13 metrů nad údolím. Celá tato masivní konstrukce byla postavena tradiční japonskou metodou zcela bez použití hřebíků.)

Jde se k němu do kopce hezkými uličkami s krámky. Při cestě nahoru byla většina krámků ještě zavřená. Lidí bylo ze začátku hodně málo. Vstupné bylo celkem okolo 2 700 ¥ a koupili jsme si za 500 ¥ i audio průvodce do telefonu, ale ten mi moc dobrý nepřišel.

Hezky působila už vstupní část se zavěšenými zvonečky s přáními. Vyfotili jsme se na terase, kde ráno bylo jen pár lidí a pokochali se výhledem na město. Zašli jsme do části, kde se může jen bez bot. (Jak chodíme naboso, tak pro tyto účely máme s sebou v batohu pro každého čisté ponožky.) Měli tu i velkou mísu, do které se mohlo speciální paličkou bouchnout. Rezonující zvuk má pomáhat věřícím zklidnit myšlenky a soustředit se na přítomný okamžik.

Prošli jsme i druhou terasu, zahrady i část k pagodě. Vystáli jsme si malou frontu na napití se pro štěstí vody z vodopádu Otowa.

Už cestou nahoru jsme si vyhlédli francouzskou pekárnu, byla hodně plná a celkem dražší - 4 kousky za 2 600 ¥. Já jsem ještě zašla do dvou obchodů s vějíři, ale nezvládla jsem si z toho velkého množství vybrat.

Uličky oproti ránu, když jsme přicházeli, byly už velmi rušné. Pěšky jsme přešli až k chrámu Sandžúsangendó. (Buddhistický chrám, který proslul svou jedinečnou hlavní halou a neuvěřitelnou sochařskou výzdobou. Tato stavba, založená v roce 1164 a obnovená po požáru v roce 1266, je s délkou 120 metrů nejdelší dřevěnou budovou v celém Japonsku.  Uvnitř budovy se nachází 1001 soch Kannon (bódhisatvy milosrdenství). Uprostřed sálu trůní obří sedící socha a po obou jejích stranách stojí v deseti řadách tisíc menších, ručně vyřezávaných dřevěných soch pokrytých plátkovým zlatem.)

Vstupné bylo za nás celkem 2 000 ¥. Hlavní vnitřní část chrámu je nutné absolvovat bez bot, což bylo i příjemné. Je tu 1001 soch bohyně Kannon a působí to opravdu monumentálně. Chrám je úplně odlišný než jiné navštívené chrámy, takže rozhodně nesplyne ve vzpomínkách s ostatními.

Pak jsme chvíli odpočívali venku na lavičce a vydali se sehnat něco k snědku. První pokus nedopadl, ale za to jsme se ocitli v uličkách, kam bychom se jinak nedostali. S obědem z kombini (5 000 ¥) jsme zašli do nedalekého parčíku. Našla jsem tu tři čtyřlístky a jeden šestilístek, tak i tady je mají :-).

Další zastávkou byl méně známý budhistický chrám. Má hezkou zahradu, kterou jsme si prošli. Je sice menší, ale i tak se tu hezky ukazují charakteristické prvky. Do placené části jsme nešli, ale za to jsme se zastavili u hlavní chrámové budovy. Zuli jsme si boty a usedli před sochou na tatami. Dlouhou chvíli jsme tam byli úplně sami, jen odněkud se ozývaly zvuky modlitby. Od chámů jsme asi za 20 min došli k nám na ubytování. Byli jsme tak utahaní, že jsme asi hodinu a půl spali, abychom pak zvládli večerní město. Vstávalo se těžce, ale kluci byli stateční a pak svítící město hezky ocenili. Popojeli jsme metrem jednu zastávku (to vyšlo na jednoho na 180 ¥/ 24 Kč) a ocitli jsme se v Gionu. Vše okolo krásně svítilo – neony i lampiony. Prošli jsme hlavní ulicí až k Yasaka Shrine, která byla kouzelně nasvícená lampiony. Pak jsme se dostali do menších uliček, kde se ani nesmělo fotit, protože se tam mohli vyskytovat gejši. Zahlédli jsme jednu škvírkou v místnosti.

Domky tu byly nízké, jen patrové a před dveřmi měly lampiony. Když odcházeli jedni zákazníci, personál se zlomil v pase a zůstal tak dlouhou dobu.

Vedle čtvrti gejš je Pontóčó, kde jsou úzké uličky, světýlka a spousta restaurací. Vzhledem k pozdní době jsme na ně už neměli čas, ale z hodně podniků to krásně vonělo.

Přejeli jsme k nám dvě stanice metrem, ve večerce koupili Lacínkovi pláštěnku a něco malého k večeři a snídani (7 500 ¥) a šli na ubytko.

Dneska dopoledne bylo dokonalé počasí – pod mrakem, ale příjemně. Po poledni začalo pršet a už nepřestalo.

8. den (Čt 2.7.)

(noc Kjóto) – Kurama 1/2 den, pak Ginkaku-ji a Philosopher’s Path, akvadukt

Ráno po snídani jsme se přesunuli metrem na vlak. Milý výpravčí nás nasměroval a ještě přišel potvrdit správný směr. Cesta trvá okolo hodinky a vede přes vesničky, nějaké lesy a sem tam rýžová pole.

Po výstupu u vlaku jsme se vyfotili u velké červené nosaté masky Tengo – strážce dané oblasti, zaplatili vstupné okolo 1700 ¥ dohromady za všechny a vydali se do kopce po schodech. Dá se část cesty vyjet i lanovkou, ale to by bylo škoda, protože i cesta je hezká.

Hned u vstupu u pokladny nás vítaly nádherné obrovské cedry. Jeden z nich měl okolo sebe i provaz a speciální skládané papírky s modlitbami – to je tu časté, protože v šintoismu jsou bohy i stromy a jiné součásti přírody.

Kromě skupinky čtyř Francouzů jsme ti byli úplně sami. Jemně poprchávalo a mělo to tu krásnou atmosféru. Alespoň chvilku jsme zastavili u každého posvátného místa. Cestou byla i jedna moderní skulptura, které hezky oživovala klasické památky.

Cestou k vrcholu jsme vlezli do svatyně s velkým krásným zlatým Budhou. Původně jsme mysleli, že je zavřeno a nemůžeme tam, protože byly zavřené dveře. Pak jsme si ale všimli nápisu, který vyzíval, ať vejdeme, jen že za sebou máme dveře hned zavřít, aby tam nevlezly opice. Uvnitř jsme byli úplně sami, tak jsme si sedli na tatami a jen tiše vnímali atmosféru a tu krásu okolo.

Na vrcholu hory Kurama je chrám a velké prostranství, kde je vyznačený energetický bod. V průvodci píší, že je možné vystát si frontu a na chvilku se na bod postavit a vnímat příliv energie. V době naší návštěvy tu vůbec nikdo nebyl, tak jsme si nasosali energie podle libosti. Návštěva hory Kurama bylo moje přání, protože jsem na jaře začala dělat Reiky a právě na hoře Kurama měl zakladatel Reiky Mikao Usui dosáhnout osvícení. Původně jsem váhala, jestli můžu v rámci kjótského programu zařadit tento svůj výlet, ale všichni mě podpořili, a i jim se tu moc líbilo.

V krásném chrámu přímo na hoře, kde krom mnichů prodávajících v krámku nikdo nebyl, jsem koupila speciální dřevíčko, na které jsem podle vzoru napsala japonskými znaky prosbu o ochranu naší rodiny. Bylo nám tu tak hezky, že jsme si tu každý koupil i talisman – Lací s Kubou tygříky, Luki dřevěnou malou katanu a já placičku s nápisem (celkem 8 000 ¥). Před chrámem byly i papírky, na které se také mohly psát prosby a přání a zavěšovaly se na bambusové větve, které se při blízkém obřadu spálí i s přáními a ta se tak dostanou do nebe.

Z vrcholu jsme pokračovali cestou dolů do Kibune. Okolo stezky i přímo na ní jsou “kinone-michi” – propletence kořenů, protože zdejší půda je velmi tvrdá, a tak tak kořeny staletých cedrů nemůžou růst do hloubky. Cestou jsme se zastavili i v místě, kde zakladatel Reiki meditoval. V Kibune nás kyvadlový autobus dovezl k vlaku a tím jsme se pohodlně dostali zpátky do Kjóta.

Po příjezdu jsme si v kombini koupili oběd (3 500 ¥ /460 Kč) a snědli si ho na stojáka u obchodu pod stříškou, protože strašně pršelo. Dalším dnešním programem byl Ginjaku-ji – tzv. Stříbrný pavilon. Cestou k němu Kubí obdivoval v nožířství nože a já si konečně vybrala vějíř. U stříbrného pavilonu (vstupné 3 x 1 000 ¥ a 1 x 500 ¥) jsme se procházeli krásnou zahradou. Japonské zahrady se jen tak neomrzí, jak jsou krásné, tak jsme si ji prošli do všech koutů.

Dál jsme pokračovali procházkou přes další chrámové zahrady, hezké uličky a okoukli jsme i aquadukt. Podle průvodce jsem měla poznačenou i Stezku filozofů. Je to cesta podél vody – příjemná, ale nic speciálního, takže jako doplněk dobré, jako zvláštní bod programu za to nestojí.

V Dragon burgeru jsme si dali večeři a oslavili tak tradičně burgerem kluků vysvědčení (9 200 ¥). Ač to v Japonsku asi nebývá tak časté jako jinde v turistických oblastech, tak tady si myslím, že jsme narazili na vykuka, který Lacovi doporučil předražené pivo, které stálo víc než burger.

Na ubytování jsme pak procházkou uličkami a parky už setmělým městem přes výhled na pagodu došli až na ubytování. Cestou jsme dokoupili další pláštěnku, protože dvě pláštěnky, co jsme vezli z Čech byly na místní podmínky nedostatečné a pořídili i dobroty na snídani (7 000 ¥).

9. den (Pá 3.7.)

(noc Kjóto) – Fushimi Inari, Kinkaku-ji (zlatý pavilon), Arashiyama (bambusový háj)

Ráno jsme vyrazili na Fushimi Inari. Chtěli jsme se vykopat dříve, ale jak chodíme pozdě spát, tak to nejde. Ke svatyni jsme z vlaku vystoupili se skupinou lidí a dole bylo znát, že je toto místo velmi oblíbené. Asi 5 min jsme museli čekat, abychom si udělali fotku v červených bránách torii bez lidí. Torii brány jsou úžasné. Některé svítí novotou, jiné už leccos zažily.

Přesně podle informaci – čím výše jsme stoupali, tím méně bylo lidí. Cestou vzhůru jsou další zastavení – malé svatyně i hřbitov a lidí už jen pár. Všudypřítomné sochy lišek to tu hlídají. Cestou je tu i bambusový hájek. Od shora dolů jsou i tři stánky se suvenýry a hromada míst, kde si pořídit fotky s torii průhledem bez lidí. Na jednom vyhlídkovém místě měli i stánek se zmrzlinou, a protože bylo hezky, tak jsme se zastavili a kluci si zamlsali. Fushimi Inari splnila očekávání – řady bran torii stojí za to vidět na vlastní oči a projít se jimi, ideálně až nahoru.

Nepodařilo se nám cestou najít žádné take away, tak jsme si vybrali jídlo v kombini na přestupu mezi spoji. V Lawsonu byla naštěstí ochotná paní, která nám pomohla s ohříváním. Ve Family Martu mají mikrovlnky na pultem a ohřívá personál, tady je mají volně k dispozici a poradit si musí zákazník sám. S Lacínkem jsme zkusili okonomiaky – omelety se zeleninou.

Autobusem jsme pak dojeli ke Zlatému pavilonu – Kinkaku-ji. Je pokrytý plátky pravého zlata na nahoře má asi 25 kg zlatou sochu Fénixe. Vstup je poloviční oproti stříbrnému pavilonu (vstupné 3 x  500 ¥ a 1 x 300 ¥) a oba pavilony jsou krásné, ale tento se mi možná líbil trochu více. Dovnitř pavilonu se opět nemůže, ale je obklopen hezkými zahradami. Lidí bylo celkem rozumně a tady poprvé jsme zažili i celkem větší teplo (okolo 29 °C).

Od pavilonu jsme šli pěšky procházkou až na zastávku “tramvají” a pomocí dvou spojů jsme se dostali až k bambusovému lesu. V informacích na nádraží jsme si koupili notýsek na razítka (1 000 ¥). Jen škoda, že jsme ho nesehnali dříve. Razítka z hezkých míst jsou tu hodně častá. Notýsek není klasický. Má pevné desky a tužší stránky do harmoniky.  

Původně plánovaný program s opičákama jsme časově nedávali, tak jsme šli rovnou mezi bambusy. Bylo okolo 17 hod., a tak tu ani nebylo moc lidí. Původně jsme přemýšleli, zda se sem vůbec vypravit, když bambusy vidíme i na jiných místech, ale z mého pohledu to stálo za to, i když Lací tvrdí, že on by sem kvůli tomu nejel. Jde se po betonové cestě, bambusy jsou za plůtkem, za který se nesmí, resp. lze si najmout rikšu s vozíkem, který tam s turisty jezdí a vyfotí je, ale to jsme nevyužili.

Prošli jsme pak parkem a okolo vody. Tramvají jsme se dostali z konečné na konečnou a metrem se přiblížili do Gionu, kde to v pátek večer krásně žilo. Na ulici kousek před námi jsme viděli pravou gejšu, jak nastupovala do taxíku – napřed dopředu a pak dozadu, a jak se tam motala celkem dlouho a kousek od nás, tak jsme si ji mohli i hezky prohlédnout. Byl to pro mě úžasný zážitek vidět ji naživo. S klukama jsme před pár lety četli knihu od Veroniky Válkové Gejša a samuraj, tak bylo hezké zažít atmosféru uliček s lampiony a vidět nejen učednici maiko, ale i pravou gejšu, což je celkem vzácné.

Uličkami Gionu a Pontóčó jsme se dostali až k nám na ubytko, kde jsme se zas předtím vybavili večeří a snídaní.

10. den (So 4.7.)

(noc Kója) – Ráno přejezd z Kjóta na posvátnou horu Koyasan. Odpoledne Kongobuji. Večer noční hřbitov Okuno-in.

Ubytování v Koyasan Guest House Tommy, dva samostatné pokojíčky, každý s vlastní sociálkou a ledničkou, cena 5 692 Kč za 1 noc.

Ráno jsme vstávali, sbalili se a pěšky vyrazili na jinou linku metra, než máme u nosu, abychom nemuseli tolik přestupovat. Dnes nás čekal na vzdálenost celkem malý přejezd (asi 150 km), ale časově to byly tři a půl hodiny a pět spojů.

Nejprve jsme v Kjótu rychlým vlakem (limited express) jeli do Ósaky, pak v Ósace metrem, a pak jsme přestoupili na vlak courák. Po půl hodině ve vlaku hlásili, že kdo jede na Kóju, tak tam jedou jen první čtyři vagóny vlaku. Přesedli jsme si tedy do předních vagónů a Luki byl okouknout, jak zbytek odpojují. Na nádraží jsme přesedli na lanovku, která nás vyvezla nahoru a tam na autobus. Cesta na jednoho stála okolo 2 600 ¥ (342 Kč – vše šlo platit Suica kartou). I když na přestupy bylo celkem málo času (okolo 10–15 min), tak všechno hezky klaplo a dobře jsme se zorientovali.

Po vystoupení z autobusu jsme si dali malou svačinu a vyrazili na doporučené hlavní místo Kongobuji. Vstupné 1 000 ¥ na osobu se mi zdálo vysoké, ale vnitřní prostory jsou krásné. Malované posuvné stěny, hezké místnosti i popisy k nim, výhled na největší kamennou zahradu v Japonsku, ukázka kuchyňského vybavení mnichů, obrovská místnost s tatami, kde se dalo posedět a dávali k tomu zdarma čaj. Pro mě to byla krásná pohodová chvíle, kdy jsem měla dokonce 3 misky čaje (kluci pijí čaj jen při nemoci :-).

Pak jsme zašli do prostoru s velkou pagodou. Dovnitř jsme jen nakoukli, protože jsme hlavně chtěli stihnout velkou síň lucerek v Okuno-inu, která zavírá klasicky v 5 hod. odpoledne.

Procházka Okuno-inem byla krásná a síň luceren jsme stihli. I jsme se mnicha zeptala, která že světla to nepřetržitě svítí více jak 900 let.

Cestou zpátky jsme už šli pomaleji a hezky si to tu prohlédli. Došli jsme na ubytko, kde nám majitel Tommy vše ukázal na plánku – kde jsou restaurace, kde jsou hlavní památky a kdy se co děje. Máme dva samostatné pokojíčky. Jsou hodně obyčejné, ale dá se to zvládnout. To je trochu paradox, že toto ubytování je za celou dovolenou nejhorší a zároveň nejdražší, ale ostatní ubytování na Kóje byly ještě výrazně dražší. Na pokoji je rychlovarná konvice, voda v lahvičce, čaj a instantní nudle. A taky kosmický záchod, který sám nadzvedne prkénko, když se otevřou dveře.

Zašli jsme si do kombini, kde jsme před Okuno-inem vyřešili oběd a zas si tu nakoupili, tentokrát večeři a snídani. Ve vesničce jsou čtyři restaurace. Po večeři jsme si půjčili erární deštníky a vyrazili na noční procházku Okuno-inu. Potkali jsme pár lidí, ale většinu času jsme tu byli sami. Kluci výborně ťapali a povídali a setmělý obrovský hřbitov s více jak 200 000 hrobkami má hezky tajemnou atmosféru, která vynikne zvláště po setmění.

11. den (Ne 5.7.)

(noc Nara) – Ráno přejezd z Kója do Nary. Odpoledne Nara Park, krmení jelenů sika, obří Buddha v Todai-ji, nožířství, Kasuga Taisha, večerní  město

Ubytování v Haruya Naramachi, fajn tradiční ubytování, jen bez lednice a ručníry za příplatek, ale zas výborná cena 1 634 Kč.

Ráno jsme vstávali v 5 hodin, abychom včas vyrazili na ceremonii, kterou mniši slouží každý den v 6 ráno. Síň luceren je zároveň i mauzoleum, kde ve věčné meditaci odpočívá mnich Kúkai, který byl zakladatelem školy esoterního budhismu Šingon.

Vstávalo se sice těžko, ale kluci byli výborní a v 5:30 přesně podle domluvy z předchozího dne připravení. Všichni jsme šli v dlouhých kalhotách, protože v kraťasy by mohly být brány jako nevhodné, a tak jsme nechtěli riskovat. Jednoho turistu, který přišel v kraťasech na obřad stejně pustili, ale nemusí to tak vždy být.

Ranní hřbitov byl hezký a poklidný. K mostu před Síní luceren jsme došli s lehkou rezervou. Nějaký mnich na nás ze schodů začal halekat, tak jsme z neznalosti spolu s pár dalšími šli nahoru a nečekali před mostem, jak by se to mělo udělat (to nám říkal i pan domácí). V 6 hodin vyšli tři mniši. Dva z nich nesli velkou dřevěnou truhlu s čerstvým jídlem pro mnicha Kúkaje a šli hlavním vchodem do Síně luceren. Pak jsme mohli jít za nimi. Šli jsme (po zutí bot) i do části na koberec, kam normálně není přístup. Před vstupem do středu před pódium jsme si po vzoru ostatních vzali z nádoby špetku voňavého prášku, rozetřeli ji ve dlaních a sepjali na chvilku ruce před čelem. Poposedali jsme si ve třech řadách naproti hlavní části. Mohlo nás tam být okolo 20.

Hlavní mnich se usadil a začalo předčítání modliteb a cinkání s obřadním předmětem – vadžrou. Ještě před tím z truhly obřadně vyndali jídlo a položili ho dozadu doprostřed. Na konci tácy s jídlem zas uklidili do truhly.

Obřad trval asi necelou hodinku, Kubí mi u toho usnul v klíně, pár lidí odešlo. My absolvovali obřad celý. Na konci hlavní mnich něco srdečně pronesl v japonštině a pak nám anglicky popřál pěkný den a řekl, že můžeme využít před námi stojící misky. Okoukli jsme ty znalé, abychom věděli, co máme dělat a opakovali to po nich. Vzala se špetka dřevěných hoblinek, přiblížila se k čelu (a asi se mělo něco přát) a pak se hoblinky hodily do velké mísy na rozpálený kámen.

Po poklidném obřadu jsme odcházeli absolutně vyladění a šli prázdným hřbitovem s obřími cedry k východu. Poklidnou atmosféru narušily poházené střepy, mince a sošky na cestě, hlasité zvuky a divně vypadající chlápek, který poulil oči, z mobilu si přehrával zvláštní hudbu a v ruce měl poutnickou hůl. Pak jsme zaslechli ránu, jak něco rozbil a za chvíli zas. Začali jsme ho sledovat a při rozbití další malé sošky a rozkopnutí obětin jsme už zasáhli, běželi za ním, aby toho nechal. Já kontaktovala jednoho staršího Japonce, který také byl na obřadu, aby zavolal policii a vysvětlila mu, že to tam ten člověk ničí. Individuum pokračovalo směrem k Síni luceren. Já jsem se zkoušela doťukat na ubykaci mnichů, kam zašli s truhlou po obřadu. Luki běžel varovat mnichy do Síně luceren, kterých tam bylo v době naší odpolední návštěvy několik. Já jsem se na nikoho nedoťukala, Síň luceren byla úplně prázdná. Laco šel venkem k bočnímu vchodu a my s Kubíkem běželi za divným chlapíkem. Byl už v Síni luceren a šel směrem, kudy se vstupuje do části, kde jsou nejvzácnější předměty a věčný plamen a kde se konal obřad.  Laco vykoukl z bočního vchodu a chlápek byl překvapený a zmatený. Využila jsem jeho nepozornosti a vytrhla mu z ruky hůl. Vnímala jsem ji jako zbraň, kterou by se mohl snažit bojovat, kdyby došlo na potyčku. Chlápek rezignoval a podával mi i nůžky, které celou dobu držel v ruce. Už nezjistíme, k čemu měl s sebou nůžky – můj odhad je, že chtěl přestřihnout knot u té přes 900 let hořící lucerny a tím věčný plamen zničit.

“Odzbrojený” pak vyšel ven ze Síně luceren a šel za ní, kde bylo také místo pro modlitbu. Mezi tím se tam objevil starší pán, kterého jsem kontaktovala na zavolání policie a ještě s nimi telefonoval. Pak začal na toho divného člověka mluvit krásným uklidňujícím hlasem, aby ho udržel na místě, než přijedou policajti. On se mu začal svěřovat, že se modlil ke Kúkajovi a on ho nevyslyšel, proto přišel sem a chtěl se pomstít. Tak jsme si to alespoň domysleli, podle stěžujícího se tónu, kdy to znělo blabla bla blá Kúkai, blabla blabla bla Kúkai,… a tak pořád dál.

Pak přijeli tři policisté. Dva šli za tím bláznem a jeden se nás začal vyptávat - resp. my mu hned začali povídat, co a jak se přihodilo. Byl celkem zavalitý, vytáhl si tužtičku a bloček a začal si něco zapisovat a tvářil se, že nám rozumí. Řekla jsem Lukimu, ať to pro jistotu nacvaká do mobilu a přeloží. Když jsme mu to ukázali, konečně se mu rozsvítilo a začal si zuřivě zapisovat. Většinu komunikace jsme si pak raději potvrzovali přes mobil. Ukázali jsme mu, kde co jsme našli rozbité a poházené a Kubík výborně našel ještě jednu čerstvě rozbitou už větší sochu. Všechno si také fotil malým policejním foťáčkem, kdy a Laco musel vždy na dotyčnou věc namířit žalobnický prstíček (to jsme pak viděli ještě na jiném místě, tak to bude asi místní policejní zvyk). Ještě si zapsali Lacovo jméno a kontakt. Potkali jsme na cestě zpátky i toho staršího pána, co volal policii. Podle stylu vystupování a oblečení to byl nějaký vysoce postavený manažer a poděkoval nám a i celkem hluboce (cca 40 °) se uklonil, což u člověka jeho postavení je opravdu velké ocenění. Hodně jsme se zdrželi, a tak jsme už spěchali na ubytování. Plánovanou poklidnou snídani jsme odložili, do 5 minut jsme byli sbalení a spěchali na autobus, abychom stíhali další program. Cesta do Nary byla opět pěti různými spoji a zas vše hladce vyšlo, i když přestupová časy byly velmi krátké.

Nara nás uvítala deštěm, ale nikomu z nás krom Kubíka to nevadilo. U nádraží jsme si koupili jídlo do ruky a navzdory japonským zvyklostem a Lacovým protestům ho snědli za chůze. Po pár desítkách metrů se objevili první jelínci. Kubí dostal od jednoho chlapíka pro ně sušenky a nakrmil tak neodbytného jelínka. Na začátku parku jsme si koupili pro každého 2 balíčky jeleních sušenek (á 200 ¥ /26 Kč) a začali jsme s krmením. Jelínci u prodejce sušenek byli opravdu drzejší, jak se psalo v průvodci. Krom Kubíka jsme si všichni vysloužili malý kousanec do zadku. Žužlali nám i cípy pláštěnky a popruhy od batohu.

Jelínci se za sušenku umí hezky uklonit, někteří více, někteří méně. Často jsou neodbytní a je potřeba jim ukázat prázdné ruce, aby pochopili, že sušenky došli. Jsou ale úžasně roztomilí a parůžky mají plyšové jak nejhladší plyšové hračky.

I když se nám nechtělo jít od jelenů, zašli jsme na první dvě místa, kde jsme byli vázáni časem. První byl chrám Tódaiji, který je největší čistě dřevěnou stavbou na světě. Uvnitř je jedna z největších bronzových soch na světě. Koupili jsem si vstupenku jen do budouvy s Budhou (4 x 800 ¥), lze koupit i kombinovanou vstupenku do dalších prostor. Budha působí velkolepě. Je tam i další socha Budhy i sochy strážců. Já s klukama jsme prolezli i malou dírou ve sloupu, o které se říká, že kdo jí proleze, tak mu to přinese zdraví a osvícení v příštím životě.

Od chrámu jsme za soustavného krmení jelínků došli až k nožířství. Chtěli jsme to vyhlášené Kikutchi, ale Gg mapy nás zavedli o krámek vedle, což bylo nakonec ještě lepší, protože výběr nožů byl dobrý, ceny lepší než v Kikutchi a fajn znalý prodávající chlápek. Odcházeli jsme se dvěma noži – pro Kubíka a Laca (za 27 000 ¥ a 22 500 ¥, tj. celkem 6 623 Kč za oba) a zas si užívali přítomnosti jelínků. Dokonce na nás vykouknul i mývalovec kuní, což je tu maskot, který často v podobě sošky stojí před vchody do domů. Tak od nás taky dostal sušenku.

Pak už jsme zamířili na ubytování. Máme pokojík v japonském stylu a je fajn a za dobrou cenu. Půjčení ručníků je tu za peníze (200 ¥ za kus), je tu rychlovarka a malá teráska a ráno k snídani k volnému nabrání je k dispozici rýžová kaše.

Už bez batohů jsme po chvíli vyrazili na Nigatsu-do. Půjčili jsme si deštníky, ale nepršelo, tak bylo moc příjemné se procházet nočním městem. Chvilku jsme chrám nemohli najít, ale pak se nad námi objevila nádherná nasvícená terasa. Vyšli jsme na ní a před námi se objevil pohled na nasvícené město. Krásné lampiony, nasvícené město i to, že jsme tam byli úplně sami místu dodalo nádhernou atmosféru.

Na večeři už bylo pozdě, tak jsme si zas nakoupili v kombini – tentokrát jen na večer, protože tu není lednička. Na ubytku jsem ještě vysoušela fénem Lukimu oblečení a batoh, protože pláštěnka nezadržela všechen déšť.

12. den (Po 6.7.)

(noc Hiroshima) – Přesun z Nary, hrad Himeji, shinkanzenem do Hirošimy

Ubytování v Hotel Cla-ss Hiroshima-Tokaichi, cena 4 385 Kč za dvě noci (2 193 Kč/noc), k dispozici pračka, k půjčení pantofle i župan, k volnému braní čaj, sponka do vlasů i kosmetika v malých sáčcích. V malé společné jídelně je možnost i v automatu za 100 ¥ (13 Kč) koupit a ohřát instantní nudle.

Ráno jsme se probudili ještě před budíčkem. Kubí si nějak skřípnul záda a strašně ho to bolelo a nemohl se pohnout. Až do check-outu jsme se snažili ho dát dohromady. Byl moc statečný a pak i nějak zvládl jít. Rozdělili jsme si jeho věci z batohu mezi nás. Laco má stejnou značku (Cabin Zero), tak si přeskama připnul jeho prázdný batoh ke svému.

Šli jsme rovnou na nádraží, i když původně jsme chtěli jít ještě za jelínkama. Naštěstí jeden šikovný jelínek byl kousek od našeho ubytování, tak jsme nakrmili jeho - resp. jí. Byla moc šikovná, šla i do výšky na zadní, až ji Kubík překřtil na klokana.

Na nádraží jsme si koupili menší jídlo (já výborný dort) a jeli jsme dvěma vlaky k Himeji.

Hodně jsme se ráno s Kubíkem zdrželi, ale naštěstí jsme ještě stihli prohlídku hradu i boční části. Jen na zahrady už čas nezbyl.

Ke konci otevírací doby jsme tam byli jedni z posledních návštěvníků, tak nás už lehce vyháněli. Mají sice do 17:00. Ale to platí na celý areál hradu. Vše jsme si ale stihli prohlédnout a na konci nás zdravilo asi 15 zaměstnanců a klaněli se – vypadali jako takové hračky tučňáků, co kývají hlavičkama.

Hrad byl krásný (2 x 2 500 ¥, do 18 let zdarma). Původně jsme kvůli času přemýšleli, že bychom ho okoukli jen zvenčí a zahrady, ale byli jsme moc rádi, že jsme stihli i vnitřní prohlídku, protože to stálo za to vidět i vnitřní uspořádání. Na dvou místech se zouvalo a dali nám hezké plastové batůžky na boty, které se pak i dají využít.

Batohy jsme nechali v úschovném boxu na nádraží, a tak jsme neměli ponožky a museli jsme chodit bosky, což bylo na krásných dřevěných podlahách moc příjemné.  Příjemné bylo i minimum návštěvníků v hradu.

Vyfotili jsme si hrad ze všech stran, na nádraží si vyzvedli batohy ze skříňky (všechny batohy se nám vešli do jedné skříňky za 700 ¥).

Koupili jsme si lístky na shinkanzen (přezdíváme mu “Šimek”, podle Kubíkova kamaráda), ale v jedné věci jsme si nebylli jistí, tak jsme si raději odchytli zřízence. Měl na krku malou krabičku – překladač, jak od Myšpulína ze Čtyřlístku. Něco do krabičky namluvil japonsky a pak nám to přehrál v angličtině. Čtyři lístky z Himeji do Hirošimy stály 35 080 ¥ (4 620 Kč). Jeli jsme Nozomi – tím nejrychlejším spojem na této trati. Luki mu to měřil a vytáhl to na 301 km/h. Na nádraží jsme si chtěli koupit bentó boxy – jídelní krabičky do vlaku, ale všechny už měli vyprodané, tak jsme zas pořídili jídlo v kombini.

Cesta vlakem trvala okolo hodiny a pak ještě cca 15 min přesun autobusem do hotelu. Hotel je výborný - je opravdu dělaný na to, aby pobyt v něm byl co nejpříjemnější. Využili jsme i pračku dole u recepce. Slečna neuměla moc anglicky, ale byla milá a snažila se.

13. den (Út 7.7.)

(noc Hiroshima) – Hiroshima Peace Museum a Peace Park

Spalo se dobře. Hotel Class má 1*. Je na dobrém místě a výborně vybavený. K půjčení je i župánek a papučky, zdarma čaje, odličovátka i hydratační mléko, kartáček, a dokonce i dětský kartáček. Na pokoji je rychlovarka, mikrovlnka i slušně velká lednička, hrnečky i skleničky.

Kubí se naštěstí probudil lépe, bez velké bolesti v krční páteři, tak jsme byli rádi, že to jde dobrým směrem.

Dnešní den bylo v plánu vše kolem tragédie, která se tu koncem války odehrála. Do muzea jsme měli koupenou vstupenku předem on-line. To doporučovali v článcích na webu, že je to potřeba kvůli velkému zájmu. Cena je symbolická – 200 ¥ na osobu, ale vstupenkami na určitou hodinu asi spíše regulují počty návštěvníků, aby jich najednou nebylo tolik. Ostatní památky jsou bez vstupenek.

V muzeu bylo lidí výrazně více, než jsme zvyklí, ale bez problémů se dalo vše hezky vidět i číst. Jsou tu obří fotografie, různé ukázky a artefakty a vysvětlující tabule. Je to hrozné, ale výborně zpracované a ukázané.

Po muzeu jsme si chtěli dát něco dobrého a přes recenze na Google jsme objevili nedalekou restauraci (34.3925829, 132.4558476), kde mají yakiniku – plátky masa, které se pečou na stolním grilíku. Objednali jsme si 4 talířky s různými druhy masa, kluci k tomu rýži, já salát. K tomu ještě dvě vaječné polévky, 2 x pití a vodu. Celkem útrata byla 12 500 ¥, což je hodně pohodová cena za tento typ jídla. Měli jsme různé druhy wagyu mas a nejvíc nám všem chutnalo to, co se namáčelo do žloutku se sojovkou. Objednávali jsme větší misky rýže, ale moc velké nebyly. Zeleninový salát byl zajímavý, dobrý ale bylo ho celkem málo. Byli jsme najedení spíše do polosyta, ale jednak cena je vyšší a pak také už zavírali, tak jsme si další talířky nemohli přiobjednat. Cena byla lepší, protože se jednalo o obědovou nabídku. Večeřová jídla bývají výrazně dražší, tak na nějakou specialitu, pokud si hlídáte rozpočet, je lepší si zajít na oběd.

Naproti restauraci na rožku bylo CAFÉ. Lací si tam chtěl dát kávičku s sebou. Měli tam i výborné sladké pečivo (okolo 300 ¥), tak jsme neodolali.

Kafe a sladké jsme si dali kousek odtud na lavičce na začátku Memorial parku a já našla další 4 čtyřlístky a Kubík jeden.

Posilnění jsme pokračovali do Memorial Hall. Už jsme vše nečetli, ale samotný prostor byl výborně působivě udělaný a stojí za vidění (vstup zdarma). Pak jsme ještě narychlo před zavíračkou navštívili původně školu, která po výbuchu sloužila pro raněné teď je z ní malé muzeum. Byli jsme tam úplně sami a pán, co tam hlídal, nám krásně narovnal a připravil boty. V Peace Memorial parku jsme byli i u sochy holčičky s origami jeřábem, o které jsem jako náctiletá četla v jednom cestopise o Japonsku. Do velkých skleněných boxů jsem také přidala 4 větší a 2 menší origami jeřáby. Laco měl na sobě svůj dres s českou vlajkou, a tak nás oslovil jeden Japonec a povídal nám, že Dóm – ikonická budova, která jako nejbližší epicentru přežila výbuch, je pro ně významná, stala se symbolem města a je od českého architekta. To vše jsme věděli, ale bylo moc milé, že díky vlajce na tričku nám to pán přišel říct, a i hezkou angličtinou.

Abychom trošku odlehčili náročné téma, prošli jsme se po městě a zašli k místnímu hradu. Překvapila nás tu tráva v udržovaných městských prostorách, jak byla dokonalá a krásně zelená, až jsme na ní sahali a dohadovali se, jestli není plastová a ani podle hmatu jsme si nebyli jistí, dokud jsme nekoukli, že opravdu roste v zemi.

Ve večerce jsme si koupili něco k snědku a šli si prohlédnout park, kde jsou prý po setmění památky pěkně nasvícené. Nasvícené to moc nebylo, ale zas hezky vyniknul oheň, který tam hoří a prý bude hořet tak dlouho, dokud na světě nebudou zničené všechny jaderné zbraně.

Okoukli jsme Dóm i všechno ostatní za tmy. Luki ještě našel místa, která jsme prve vynechali – brány s nápisem MÍR, mohylu s popelem a další.

U řeky na nábřeží na schodech jsme si snědli večeři a pak šli pěšky na hotel. Celý den jsme byli venku a bylo dokonalé počasí. Vůbec nepršelo a bylo příjemně pod mrakem.

14. den (St 8.7.)

(noc Mijadžima) – trajekt, výstup na Mt. Misen, večerní západ slunce u plovoucí brány Torii

Ubytování v P-stay, cena 4 085 Kč za celý menší domek.

Jak chodíme spát pozdě, tak jsou rána čím dál náročnější. Dnes jsme se přesouvali z hotelu v Hirošimě. Za mě je to jeden z nejpříjemnějších a nejlépe navržených, co jsem poznala.

Kubí už má krk mnohem lepší, ale stejně jsme si rozdělili obsah jeho batohu mezi nás tři, aby nemusel mít nic na zádech.

Kubí našel super spoj, kterým se hezky pohodlně lodí dostaneme na Icukušimu. Cenově to vychází dráž, než klasika bus – vlak – trajekt, ale časově je to podobné a mnohem příjemnější. Lístek stojí 2 500 ¥ (jednosměrný) a jede od Atom Dómu, kam jsme pohodlně došli pěšky, až na ostrov. Upřímně jsem to čekala lepší, protože nás zavřeli do podpalubí s okénky, takže zážitek z plavby byl výrazně horší, ale zas jsme měli výhledy z okének a pohodlný přesun jedním spojem.

Na ostrov jsme přijeli kolem 10:30. Zašli jsme hned do pekárny u přístavu (nedoporučuju) a šli směrem k hlavní části. Už z lodi jsme pozorovali hlavní lákadlo ostrova – torii ve vodě. Ještě se sušenkami z Nary jsme nakrmili pár jelínků, kteří byli hodně neodbytní a Lukiho málem zblajzli, resp. užižlali. Check-in nám dovolili už na 12 hod., tak jsme tam shodili batohy a chvilku  prozkoumali ubytko. Máme k dispozici celý domek 3+1 s ubytovací kapacitou 8 osob. Krom ložnice s postelemi pro 5 osob je tu vše v tradičním japonském stylu – tatami ve dvou místnostech, posuvné stěny, …

Do batohů jsme si dali zásobu vody, v Lawsonu si koupili obědo-svačinu a vyrazili poznávat ostrov. Dole u brány bylo turistů víc, než jsme zvyklí, ale ještě rozumně. Nafotili jsme si znovu torii, koukli zvenku na Icukushima shrine, ale dovnitř jsme nešli, abychom měli dostatek času na ostatní. Měla jsem načteno, že trasa s nejlepšími výhledy je Daisho-in která je pojmenována podle chrámu, kolem kterého vede. Napřed jsme ho minuli, tak jsem donutila výpravu asi 450 m se vrátit dolů a stálo to za to.

Chrám je nádherný (a zdarma) a je tvořený několika budovami. Mají tu i mandalu z roku 2006, kterou udělal Dalajlámův doprovod při jeho návštěvě. Jsou tu jizo sošky (v čepičkách a s bryndáčky), modlitební mlýnky, polévací sochy i úžasná místnost ozářená ze stropu téměř 1000 lucernami.

Pak jsme pokračovali v cestě na vrchol. Stoupání bylo velké a pak nám Luki prozradil, že to prý bylo asi jako 160 patrová budova.

Cestou byly svatyně budhistické i šintoistické. Svačinu jsme si dali na skále s krásným výhledem. Další odpočinkové místo bylo na terase svatyně, kde jsme si sedli, vnímali klid a klátili visícíma nohama.

Viděli jsme i světlo, které zapálil mnich Kúkai a svítí prý 1200 let. Od něj asi dva měsíce před naší návštěvou chytnu chrám, po kterém zbyl jen betonový půdorys. Světlo přemístili do chrámu hned naproti a i když bylo po 17 hod., tak do chrámu šlo nahlédnout a vidět plamen. Jen tu zas byla cedule, ať zavíráme dveře, tentokrát kvůli jelenům. Ti byli opodál a nenápadně nás sledovali.

Na vyhlídku to byl už jen kousek. Je to zbudovaná dřevěná stavba a výhled je opravdu 360°. Vystřídali jsme se s dvěma mladými chlapíky, tak jsme se navzájem udělali fotky a pak jsme tu byli úplně sami. Nádhera! Zdrželi jsme se tu celkem dlouho a kochali se výhledem na všechny strany.

Na cestu dolů jsem nasadila bandáž a vzala si trekové hůlky a šlo se dobře. Obdivovali jsme výhledy, ale i si trochu pospíšili, ať nejsme v lese za tmy kvůli zvěři.

Torii v moři jsme viděli krásně nasvícenou. Bylo tu jen pár lidí. Ostrov se většinou jezdí jako jednodenní výlet z Hirošimy. Našli jsme si lavičku s hezkým výhledem a hodinu se dívali a kochali se pohledem i klidem, který scenérie vyzařovala a já věděla, že kvůli tomuhle jednomu pohledu jsem sem jela. Kluci byli trpěliví, a i přes hlad a mě nechali se vynadívat.

Pak jsme si šli koupit večeři a najednou ze strany od stromů něco vyběhlo. Upozornil nás na to Kubík slovy: “Hele, jelen!” Byla to liška (jap. Kicune), která je poslem bohů.

Ve večerce jsme si pořídili večeři a snídani a jak byli kluci hladoví, tak byla útrata přes 7 000 ¥. Lací měl zas tričko ze závodů s velkým CZECH, tak bylo jasné, kdo jsme. Přes den jsme tu potkali českou mámu s dcerou a teď večer v krámě Laca česky oslovil Japonec, který studoval v Praze.

Na ubytku jsme si dali večeři, zapnuli pračku a šli spát. Jen jsme tu trošku bojovali s příliš naducanými polštáři a klimatizací, která nešla zmírnit, jen vypnout. Ale raději jsme spali v teple, než abychom riskovali Kubíkův krk.

15. den (Čt 9.7.)

(noc Kanazawa) – Přejezd do Kanazawy, Šinkanzen – cca 5,5 hod., večerní Kanazawa

Ubytování v Hotel Amanek, Kanazawa, cena 4 630 Kč za dvě noci i se snídaní (2 315 Kč za noc)

Ráno jsme se nasnídali, sbalili (v tom už jsme profíci) a vyrazili na velký přesunový den. Ráno jsme ještě zašli k torii. Byl zrovna odliv, a tak jsme mohli až k ní. Cestou na trajekt jsme ještě nakrmili jelínky jeleními sušenkami. Jsou úžasní. Jen na nás vyběhla babka, že tady se nesmí krmit ani sušenkami, aby si na to nezvykli a nebyli drzí jako v Naře. Nějak to nefunguje, protože v Naře šli jen po sušenkách, tady, jak nejsou sušenky, tak šli po všem a mnohem vehementněji.

Z trajektu směrem k torii mířili davy turistů a hodně bylo i školních výprav v uniformách.

Trajekt na pevninu byl sice krátký (asi 15 min), ale příjemný, jak jsme byli venku a cítili vítr.

Na nádraží jsme měli jen vlakem, ale stála tam tramvaj, která také jela směrem na Hiroshima station a kluci si přáli jet v Japonsku tramvají. Bylo to sice časově delší, ale dnešek je stejně přejezdový, tak jsme si to mohli dovolit.

Na nádraží jsme si koupili lístky na shinkanzen (“Šimka”) do Kjóta za 47 000 ¥ a šli najít nástupiště. V Kjótu nás čekal přestup na rychlo-vlak a pak šinkanzen. Nebyla fronta v ticket office, tak jsme si to koupili tam a bylo to dobře, protože kombinované jízdenky jsou prý levnější. Na nádraží jsme ještě pořídili jídlo a šli najít vlak. Přestup na šinkanzen byl trochu honička, protože jsme na to měli jen 6 minut a šinkanzeny mají vlastní oddíl nádraží s nástupišti, ale popoběhli jsme a hezky jsme to dali.

V Kanazawě jsme se rozhodovali, jestli jít 30 min procházkou nebo se přiblížit autobusem. Vyhrála procházka, protože bus by stejně trval 20 min, tak jsme si hezky prohlédli část města. Hned na nádraží nás zaujala moderní brána, která se stala jedním ze symbolů města a vodní prvek, který střídavě ukazoval hodiny a nebo nápis Kanazawa.

Kubíkovi věci máme stále rozdělené mezi sebe, ale jde to v pohodě a cesta byla příjemná. V hotelu Amanek nám dali pokoje vedle sebe, jak jsme chtěli. Většinou objednáváme ubytování tak, abychom byli všichni spolu, ale tady jsme dali přednost hotelu se snídaní.

Hotel je obří, má 9 pater a velké chodby. Styl klasický univerzální hotelový, chybí (po prvé tady) klasická vana a je tu sprchový kout, ale japonský záchod s tlačítky a všemi vychytávkami tu je.

Po krátké pauze jsme vyrazili na procházku do ulic. Asi 300 m od hotelu jsme narazili na českou hospodu s názvem DUB a kus dál i na kostel a socha Krista.

Procházka uličkami byla příjemná a kousek za nádražím jsme našli (přes Google mapy) i restauraci na suši. Je malá, uprostřed restaurace je pult, okolo kterého jsou stoly zákazníků, a 50 let už tu stejný kuchař dělá suši. Je nutné se zout a vzít si jejich papuče (na záchod je nutné se přezout do jiných papučí). Mají tu i robůtka, který slouží jen k zabavování dětí, případně i dospělých zákazníků. Objednává se přes QR kód.

Kubí si dal řízek s hranolkama a byl spokojený – to bylo také kritérium výběru restaurace, aby se Kuba také najedl. My si objednali různé druhy suši, ať toho ochutnáme co nejvíc. Lacík měl i výborný ginger ale. Útrata byla 14 300 ¥, já našprtala japonsky zdvořilostní frázi děkující za výborné jídlo a kuchař poděkoval česky. Nakonec po suši jsme dostali ještě pozornost podniku vaječnou omeletu, která je lehce sladká.

Došli jsme na hotel, kde jsme si ještě v lobby dali dobrou horkou čokoládu, která je stále k dispozici a šli do postýlek.

16. den (Pá 10.7.)

(noc Kanazawa) – Zahrada Kenroku-en, samurajská čtvrť a dům, čtvrť gejš a zlatníků

Ráno jsme si užili klasickou hotelovou snídani – vajíčka, slanina, párečky, dortíčky a croissanty. Krom klasiky tu mají i japonské speciality, a tak jsem měla možnost vše v malém ochutnat.

Během dvou snídaní jsem tu vyzkoušela miso i kukuřičnou polévku (celkem fajn), nattó - fermentované sojové boby (to jediné jsem nebyla schopná sníst ani tu menší porci, ale jsem ráda, že jsem to zkusila), salát z mořských řas (zajímavé, ale asi ve větším to nepotřebuji), nakládanou švestku naslano (taky příště nemusím), nakládanou zeleninu na kjótský způsob (šlo to), bílou hmotu připomínající lehce slanou krupicovou kaši (nemusí, ale může být), kari, které se v Kanazawě prý jí se zelím - na snídani těžší, ale na oběd by to bylo fajn. Ze sladkého byly na výběr i tři druhy mochi, tak si Kubí užil svoji jedinou místní specialitu, která mu chutná.

Po snídani si kluci ještě chtěli dát v lobby horkou čokoládu, protože ta u snídaně nebyla, a já ochutnala matcha latté.

Den jsme začali prohlídkou zahrady Kenrokuen (dohromady okolo 1200 ¥), která patří mezi jednu ze třech nejkrásnějších v celém Japonsku a opravdu je nádherná a velmi rozlehlá. Krásné stromy, vodní prvky, kamenné lucerny, velké kameny, … a vše dokonale harmonicky uspořádané. Viděli jsme i sedm Japonců, jak na různých místech zahradu upravují (někteří z nich měli i špičaté ”vietnamské” klobouky). Udělalo se hodně teplo – to je pro nás v Japonsku nová zkušenost, tak se hodilo, že na několika místech byla pítka, kde jsme se nejen napili, ale částečně i namočili. Nutno přiznat, že chladnější a podmračené počasí nám vyhovovalo více. Známí, kteří přijeli 14 dní po nás měli většinu doby teplíčko až takové, že mámě prý kapaly čůrky potu z náušnic a culíku.

Hned vedle zahrady je hrad Kenrokuen, tak jsme jej okoukli zvenčí a prošli si i jeho zahrady a podívali se na brány popsané v průvodci. Věž a část hradu se opravuje.

V kombini jsme se osvěžili mraženými dobrotami - mají tu i mražený banán v čokoládě, a pokračovali jsme pěšky do čtvrti samurajů. Jak bydlíme na dobrém místě, tak vůbec nepotřebujeme používat MHD a chodíme všude pěšky. Ve čtvrti Nagamachi jsme navštívili dům samurajské rodiny Nomura (celkem 1 750 ¥) a stojí to za to mu věnovat čas. Prostory jsou krásné a zachovalé a výhledy do malé, ale krásné zahrady dokonalé.

Odtud jsme přešli za nahlížení do dalších otevřených zahrad a obchůdku Soil s krásnými a minimalistickými věcmi přes řeku do oblasti Higashiyama, kde je čtvrť se zlatnickými dílnami. V obchodě Sakura Gold Leaf, kde vše zlatí plátkovým zlatem, jsem si v rámci “workshopíku” vyrobila krabičku s vlastními motivy z plátkového zlata.

Hned vedle je Higaši Čaja, což je zdejší největší a nejzachovalejší oblast s čajovnami – taková “geiša čtvrť”, kde tady se jim říká geiko. Jsou tu hezké celodřevěné historické budovy. Do této části jsme se chtěli vrátit se setměním, aby se rozsvítily lucerny a mělo to tu tu pravou atmosféru, tak jsme si zašli do kombini pro něco k večeři. Každý jsme si nakoupili podle svých chutí. Výhoda je, že tu mají i různé teplé smažené věci – řízky, špízy z kuřecích stehen nebo kůžiček, masové koule, párky samotné i v těstíčku nebo hash brown. Luki, jako největší hladovec výpravy si vybral velké boloňské špagety, které si nechal ohřát. Kousek byla řeka, tak jsme se rozhodli, že si to sníme u ní. Našli jsme hezké místo se schody do vody a s kameny a tam jsme se rozložili k pikniku. Po nějaké chvíli našeho baštění se odkudsi vynořil dravec, prolétl na těsno mezi námi a vyrval Lacovi přímo z ruky vaječný toast, který mi nabízel ke kousnutí, a byl fuč. Kus toastu mu spadlo, tak se ho pokusili sežrat krkavci, které naštvaně vyhnal a přišel si pro zbytek sám. Bylo to opravdu velmi blízké setkání – u Lacího na dotyk (ale neublížil mu), u nás doslova pár cm. Luki byl akorát skloněný nad špagetami, tak jen ucítil silný vítr u své skloněné hlavy a uslyšel Lacovo sprosté zaklení. Podle fotek a videa, které jsme si hned toho ptačího výtržníka pořídili, se jednalo o luňáka černého, který má rozpětí křídel až 130 cm. Okolo začali kroužit další dva dravci, tak jsme se nechtěli dělit o zbytek večeře a raději se přesunuli do blízkého parku, ale s Lacínkem jsme se o jídlo podělili :-).

Mezitím se už setmělo, tak jsme se vrátili do čtvrti gejš. Za tmy byla atmosféra tady mnohem hezčí a kouzelnější. Procházeli jsme se uličkami a bylo úžasně – příjemné teplo a minimum lidí, až se mi nechtělo pryč. Z Highashi Chaya district jsme se přesunuli do druhé blízké gejša čtvrti Nashi Chaya district podél vody, a i tady to bylo moc pěkné. Viděli jsme asi jednu maiko (učednici), ale hlavně uličky s tradičními domy osvícené venkovními lucernami.

Všude se tu cítíme absolutně bezpečně, a tak ani večer není problém projít úzkou tmavou uličkou.

Pěšky jsme se pak přesunuli k hotelu, ale cestou jsme narazili na živou nákupní třídu. Je pátek, a tak spousta Japonců vyrazila ven se bavit. Zašli jsme i do obchodu, kde jsou samé kapslové automaty. Dává se tam buď 300 ¥, 400 ¥ nebo 500 ¥, zatočí se kolečkem a vytáhne se plastová koule, ve které je jedna z věcí ukázaných na obrázku na automatu. Luki si vybral Toma a Jerryho, Kubí něco k anime seriálu, na co kouká. V hotelu jsme si zas dali horkou čokoládu a jdeme spát.

17. den (So 11.7.)

(noc Takajama) – půjčení auta, ráno pláž, pak Gokayama – vesnice Ainokura, Shirakawa-go

Ubytování Takajama v Guest House Ouka, cena 2 996 Kč.

Ráno jsme si užili hotelovou snídani ještě lépe, jak už jsme šli po včerejších favoritech. Nebylo jasné, kdy budeme dneska jíst, tak jsme to nepodcenili. Nakonec ani to curí s rýží není ke snídani špatný nápad, zvlášť když se už usadí na míchaná vejce.

Sbalili jsme si věci a s plnou polní vyrazili k nádraží do autopůjčovny. Toyota Corola pro nás byla už připravená a máme krásného perleťového bělouše. Jen nás překvapilo, že ani tady neuměl pán anglicky. Resp. uměl odříkat svoji část, ale na dotazy už nezvládal reagovat. Naštěstí mají hezky zpracovaný manuál.

Zajeli jsme k velkému nákupáku. Kubí si přál jít do nějakého hezkého papírnictví, ale obchody měly ještě zavřeno a otevírali až v 10. Byl otevřený jen hypermarket, tak jsme nějaké blbůstky jako mikrotužky, papíry atd. Nakoupili tady. A viděli jsme tu na vlastní oči i hranatý meloun.      

Vyrazili jsme na nedalekou pláž Uchinada ještě v Kanazawě. Oficiálně začíná sezóna až za 4 dny, tak tu skoro nikdo nebyl. Pár aut s rybáři a jeden pár, se kterým jsme se akorát prostřídali na obrovské písečné pláži.

Do moře jsem šla já a kluci, Lací nechtěl být upatlaný od slané vody, protože jsme nenašli nikde sprchy. Ve vodě jsme byli asi 40 min, ale jen v části před bójkama. Bylo tam dost málo vody, tak jsme neplavali, ale jen tak lehce blbnuli s vlnkama. Za bójkama jsme viděli létající ryby, jak tam vysoko skákaly.

Po plážování jsme spěchali do hor do tradičních vesniček. Jako hlavní jsme zvolili tu menší z nich - Ainokura v oblasti Gokayama. Parkoviště stojí 1000 ¥ a hned tam měli výbornou točenou zmrzlinu. Procházeli jsme se vesnicí, zašli na vyhlídku, kde mají na pozemku rolničky a musí se zvonit, abychom odehnali medvědy. Žádného jsme ani nezahlédli, tak z toho byl Lací trochu zklamaný, ale já, jak jsem četla statistiky úmrtí po napadení medvědem v Japonsku, tak jsem o toto setkání nestála.

Ve vesničce je asi 20 tradičních domků a do některých se smí chodit. Vybrali jsme si muzeum řemesel. U vchodu jsme zaplatili vstupné  (3 x 300 ¥ + 1 x 150 ¥) asi stoleté, ale čiperné babičce. Mile, ale rázně nás nasměrovala na židle a na videu nám pustila ukázku o místních obyčejích, kde ženy tančily a zpívaly, a ona, jak tam okolo nás něco dělala, tak zpívala s nimi a ještě lépe než ženy v nahrávce. Muži na videu hráli na tradiční nástroj, který jsme si tam taky mohli vyzkoušet. Pustili jsme si ještě další videa.Ve vesnici bylo jen pár turistů a tady v domku jsme byli chvíli úplně sami. Prohlédli jsme si i druhé patro s tradičními nástroji a pak se přesunuli do druhé vesnice, která je vzdálená asi 40 min a je to klasická masová turisťárna.

U vesnice Shirakawa-go je obří parkoviště a bylo plně obsazené, tak nás přesměrovali na druhé vzdálenější. Zaplatili jsme za parkovné 2 000 ¥ a šli se podívat na vesnici s největším počtem zachovalých domů. Do jedné části je třeba platit ještě zvlášť vstup (800 ¥ nad 18 let), ale bylo 30 min před zavíračkou, tak jsme tam nešli. Domy jsou tu hezké a zachovalé, ale lidí opravdu hodně. U jednoho stánku jsme si pořídili kovový zvoneček domů na pověšení, jako je mají před chrámy.

Vesnicí protéká hezká řeka s kameny, tak jsme k ní zašli. Lací si chtěl odsolit nohy a kluci lezli přes kameny a bavilo je to. Zašli jsme si i k místní svatyni s torii bránou a obdivovali nádherné veliké stromy.

Byli jsme rádi, že jsme navštívili hlavně menší vesnici Ainokura, protože ač tady to bylo mnohem větší, tak v Ainokuře jsme si mohli lépe představit, jak se tu žilo, a i zavnímat hezký poklid horské vesnice. Ale to bychom nevěděli, kdybychom si nezajeli do obou. Do Shirakawa-go jezdí autobusy, které je třeba si zarezervovat prý předem, do Ainokury je potřeba dojet autem.

Přesun do Tokajamy trval asi 1,5 hod. Zašli jsme si do supermarketu pro jídlo a pak na ubytko. Je tu společenská místnost i kuchyně. Paní je moc příjemná a mluví dobře anglicky. Gesthouse ja hezky vedený – je tu nástěnka s tipy na výlety, možnost půjčení tradičního oblečení na vyfocení, počítač s retro hrami z Lacova mládí a další milé drobnosti. Jen v pokojích jsou hodně tenké stěny, a tak je poměrně dost slyšet sousedy, záchod atd. Pokoj je tak, jak ho máme rádi – v tradičním stylu jako jedno velké spojité letiště na zemi na tatami. Cena je vyšší i vzhledem k tomu, že je to jen pokoj se sociálkou a kuchyň s lednicí je společná, ale nebyl moc výběr, když jsme chtěli i možnost parkování.

Za dnešek máme alespoň jedno zvířecí setkání. Cestou autem nám přeběhla přes silnici asi lasička s nějakým úlovkem v tlamě.

18. den (Ne 12.7.)

(noc Matsumoto) – přejezd do Hirayu Onsen do Kamikōchi, okruh údolím (opice řeka, most Kappa), přesun k  Matsumoto, večerní procházka

Ubytování v Cozy Family Room 202 in Matsumoto, cena 1 471 Kč za celý malý byteček.

Ráno jsme vstávali v 6:20, jen jsme ohřáli v mikrovlnce jídlo, kluci mi uvařili čaj a vyrazili jsme. Snídani jsme si dali v autě, ať jsme co nejdříve v horách.

Z Takajamy trvala cesta hodinu na parkoviště, odkud nás speciální autobus odvezl do údolí Kamikoči (zpáteční jízdenka 2 800 ¥ / os.), kam se nedá dostat autem, ale právě jen autobusy k tomu určenými. Vystoupili jsme až předposlední zastávku, ať jdeme co nejvíc přírodou a co nejméně turisťárnou. Vzhledem k tomu, že je neděle, tak je tu celkem dost lidí. Výhled na okolní kopce a hory je krásný. Cesta vyhovuje Kubíkovi, protože je tu částečně beton nebo jinak upravená stezka. Na trošičku problematických místech jsou dřevěné chodníčky, schody a lávky. Míjíme ceduli “včera v 11 hod. na tomto místě byl medvěd.” A také “komando” důchodcovských ochránců. Bylo jich asi 20, měli oranžová trika a MP5 a dali nám pohledy s opicí se slovy, že jsou to divoká zvířata. Jen pokud chtěli někoho chránit před zvěří, tak nevím, proč se drželi v tak veliké tlupě.

Za poslední zastávkou je velké varování, že teď vstupujeme do divoké přírody, vše je na naše vlastní nebezpečí a zodpovědnost a že cesty nemusejí být udržované. Kdyby tam cedule nebyla, tak nic nepoznáme – pořád je vše udržované a i tady jsou zvonečky, na které se má zvonit a dělat rámus, aby případný vyskytující se medvěd utekl.

Setkání s medvědem se naštěstí nekonalo (i když Lací trošku doufal), ale viděli jsme tři opice, jak se náruživě krmily a byla to roztomilá podívaná. Cesta dál probíhala příjemně. Na trase – zvlášť na začátku je hromada restaurací. Turistů pak dál trochu ubylo a jsou tu evidentně zvyklí na větší davy.

Došli jsme až k jezeru, kde chtěli vstup (4 x 500 ¥), což je taková trochu záležitost jak z východní Evropy, kdy si jen tak někdo postaví někde budku a začne vybírat peníze. Zaplatili jsme a pokračovali dál. Placený úsek je taková malá odbočka. U jezera je malá torii brána, u které jsme si vystáli menší frontu na fotku.

Původně jsme plánovali se u jezera najíst, ale nesmí se tam jíst ani pít, tak jsme se naobědvali až kousek dál u řeky a tam to bylo fajn. Celá cesta údolím byl takový menší okruh. Příroda byla hezká, pěkné byly hlavně výhledy na okolní kopce, ale upřímně jsem to čekala lepší, jak to často bylo uváděné v různých žebříčcích míst, co určitě vidět. Cestu zpátky z místního terminálu měli dobře zorganizovanou a když autobus odjel a stále tam bylo hodně lidí, tak povolali další autobus. My se vraceli jen do 30 min vzdáleného Hirayu Onsen, kde jsme měli nechané auto. Viděli jsme tu autobusy i do Nagana, Kjóta a Tokia, kdy do Tokia je to 5 hodin, takže pro Japonce je toto místo asi hodně populární, že jsou schopni sem vyrazit i na otočku.

Autem jsme pak pokračovali směrem k Matsumoto a cestou si užívali krásné výhledy na hory. Viděli jsme i přehradu, u které jsme zastavili a byli ji okouknout. Má výšku 150 m a působí opravdu impozantně. Z hor byla cesta plná serpentýn, tak jsem se trochu bála, ale Lací to i přes řízení na opačné straně výborně zvládal.

V Matsumoto jsme dorazili na ubytko – fajn byteček, některé části sice trochu omšelé, ale celkově hezké. Kluky jsme dali do jedné místnosti na oddělené postele a my si lehli na zem na futony do vedlejší místnosti. Místnost s futony měla stejné posuvné dveře jako od skříně, a tak, když se zavřely, tak to vypadalo, že jsme v místnosti bez dveří. U futonů je zajímavé to, že mají standardizované rozměry a místnosti se staví tak, aby to vycházelo na rozměry futonů.

Našli jsme si restauraci na večeři. Je s japonskou kuchyní a majitel byl moc příjemný. Jídelníček byl skoro celý v japonštině, ale s překladačem a radami majitele, který nás bral jako atrakci, jsme se výborně a levně najedli (celkem 4 500 ¥ za jídlo, k pití zdarma voda).

Už se setmělo, tak jsme kousek popošli k hradu. Nasvícený je nádherný. Koukli jsme na něj z několika stran, nacvakali hromadu fotek hradu i svítících luceren okolo. Noční pohled rozhodně stojí za vidění.

V kombini jsme si koupili dobroty k snídani. Na ubytku jsme ještě využili pračku. Jen ty sušičky tu mají takové podivné nevýkonné, tak budu zas muset sušit vícekrát. Ještě jsme přeplánovali trasu, kdy původně plánované jezero Chūzenji a vodopád Kegon u Nikko má prý málo vody a nestojí za vidění.

19. den (Po 13.7.)

(noc Nikko) – Matsumoto prohlídka hradu, přejezd do Nikkō, cestou chrám v Naganu a nejvýše položená silnice v Japonsku, do 20:00 vrácení auta

Ubytování v Sumica apartments (jedno z nejbližších u vstupu do chrámů), cena 4 357 Kč

Ráno jsme se po snídani sbalili a přeparkovali blíž k hradu, ke kombini 7 eleven. Koupili jsme si vstupenky na kase ((3 x 1 300 ¥ + 1 x 400 ¥, elektronické jsou o 100 ¥ levnější a kupují se časové sloty). Když jsme přišli, tak nikdo ve frontě na vstupenky nebyl. Před obchodem se suvenýry byli dva ninjové, se kterými se dalo zdarma fotit nebo oni ochotně fotili turisty. Prohlídka hradu byla fajn. Interiér je více strohý a bez vybavení, ale zpestřením je sbírka střelných zbraní. Viděli jsme i místní chlapíky při pravidelném pečlivém čištění vitrín. Do hradu se chodí klasicky bez bot, jen igelitky na ně dají úplně obyčejné, tak jsme byli trochu zklamaní oproti Himeji a jejich krásným vakům na boty.

V hradě jsou hodně příkré schody, příjemné dřevěné podlahy a hezké výhledy do okolí. Udělali jsme si ještě hromadu selfie i klasických fotek hradu, protože je opravdu krásný. Jen špehy bílé volavky jsme neviděli – asi byli nenápadní. Hrad Himeji se jmenuje hrad Bílé volavky a bylo u něj hromada černých vran či krkavců. Hrad Matsumoto se jmenuje hrad Černé vrány, tak jsme tu na oplátku čekali volavky ;-).

U hradu jsme si doplňovali vodu v pítku a přišel k nám jeden postarší Japonec v kondici a začal nám vyprávět, jak tady mají nejlepší vodu. Je to voda z hor a když roztaje sníh, tak prý pět let je ta voda pod zemí a různě se čistí a filtruje, než doputuje k prameni, odkud ji pak lidé berou.

Nakoupili jsme si zásoby k obědu, protože přejezd bude dlouhý, a vyrazili jsme. První zastávkou bylo město Nagano a jeho velký budhistický chrám Zenkoji. Je hezký a stejně tak i přilehlé uličky. Vše jsme okoukli, ochutnali jablečnou listovou taštičku a dva tradiční plněné knedlíky – kuřecí a hovězí (po 270 ¥). Vyfotili jsme se u obchodu s pravými mončičáky, zaplatili jsme parkoviště (600 ¥, což je tu asi standardní parkovací taxa) a pokračovali jsme směrem do hor. Cesta vzhůru se klasicky klikatila a dokud bylo vidět, tak byly pěkné výhledy na hory. Mezizastávkou měl být gejzír, který Lací našel v mapě. Místní ho ale zkrotili do trubek a využili jeho energii, tak jsme si alespoň tím čmuchem okolo i stylem počasí zavzpomínali na naši dovolenou na Islandu.

Autem jsme stoupali výš a výš až na nejvyšší položený bod na japonských silnicích (2 172 m.n.m.). Když jsme sem dojeli, byla totální mlha, že nebylo vidět ani pár metrů dolů a teplota 14 °C oproti 29 °C dole. Přijela i partička motorkářů a chtěli ode mě vyfotit. Oni byli nabalení, já v tričku, tak mi to jejich pětiminutové rovnání přišlo dlouhé, ale ustála jsem to na japonský způsob s úsměvem.

Dlouhé rovnání motorkářů na fotku se nakonec ukázalo jako přínosné, protože když už jsme odjížděli, tak vítr rozfoukal mraky a objevil se hezký výhled. Po přejetí hřebenu se krajina změnila a viděli jsme u silnice i nouzové úkryty pro auto v případě erupce, holý kráter, i jsme cítili klasický čmuch jako po vajíčkách.

V rámci úspory času jsme využili placené úseky silnic (celkem okolo 4 000 ¥), ale šlo by to i bez nich. Dvakrát jsme tankovali a vždy raději požádali obsluhu o pomoc, protože pumpy byly samoobslužné a chybělo tlačítko na přepnutí do angličtiny. Navíc měla každá z pump svůj specifický systém.

Bezkontaktní kartu nešlo použít, Revolut kartu automat odmítal, tak jsme museli platit hotově. U druhé pumpy to bylo zapeklitější v tom, že do jednoho automatu se strkala hotovost, ale nevracela přebytky jako u první pumpy. Tady mašinka vyplivla lístek a s tím jsme dostali peníze zpět, když se lístek strčil do jiného automatu.

Auto jsme museli vrátit do 20:00 a zvládli jsme to těsně v 19:45.

Auto bylo výrazně drahou položkou v rámci rozpočtu, ale díky němu jsme mohli navštívit místa, kam by bylo jinak zdlouhavé a komplikované se dostat. Auto nás vyšlo za půjčovné 75 209 ¥, benzín 5 000 ¥ a mýtné 3 767 ¥, celkově tedy 83 976 ¥ (11 236 Kč). Při stejné cestě by hromadná doprava stála cca 75 000 ¥ (9 850 Kč), takže jsme zaplatili o 1 386 Kč více, ale za to jsme pohodlně zvládli vše, co jsme chtěli a za mnohem kratší čas.

Z půjčovny jsme šli na ubytování, a ještě si nakoupili večeři, snídani i oběd. Ubytování je výborné (však také bylo druhé nejdražší). Je to velký prostorný apartmán.

20. den (Út 14.7.)

(noc Tokio) – Nikko – zlatý chrám Tōshō-gū v lese a ostatní, odpoledne přesun do Tokia

Ubytování River Residence BOTAN by Tranova (kousek od Kiba station, dobré spojení na letiště), cena 5 745 Kč za dvě noci (tzn. 2873 Kč za noc).

V apartmánu Sunica se spalo hezky. Byla tam kuchyň s jídelním stolem, obývák a místnost s tatami, kde jsme všichni spali. Pan majitel i přidal plánek Nikkó s informacemi ke svatyním.

Vzali jsme si s sebou jen batoh s obědem a ostatní tři batohy jsme nechali na ubytování s tím, že nám je přemístí na pobočku k nádraží. Proto jsme si vybrali i toto ubytování, že je blízko hlavních památek v Nikkó parku a šlo tak dobře pořešit zavazadla, abychom je s sebou nemuseli mít celý den. Možná to bylo zbytečně drahé jen na přespání, protože šlo sehnat levnější ubytování a batohy nechat ve skříňkách u chrámu, ale to jsme doma x týdnů před dovolenou při zamlouvání ubytování netušili a předpokládali jsme, že koncem našeho putování už budeme hodně unavení.

Vyrazili jsme v osm, tak u chrámů byl ještě klid a teprve otevírali. Nikkó se často jezdí jako jednodenní výlet z Tokia, tak okrajové hodiny před a po odjezdu jednodenních turistů jsou nejlepší.

U jednoho z chrámů jsme měli možnost sledovat mnicha při ranní modlitbě a byl to opět moc příjemný zážitek, protože jsme tam byli sami. Koupili jsme si kombinovaný lístek do chrámu Rin-no-ji, zahrady s pokladnicí a mauzoleum Taijú-in (3 x 1000 ¥ a 1 x 500 ¥). Už začaly přicházet školní výpravy, tak jsme prvně zašli do zahrady, kde jsme byli úplně sami. Mají tu za 50 ¥ kalíšky s krmením pro kapry, tak jsme si koupili jen dva, aby zbylo i na ostatní příchozí, a krmili je. V rámci krmení nás i žužlnuli, tak to bylo legrační. Zahrada byla hezká a upravená a na jedné cestičce Kubí šel vpředu a šlápnul těsně za velkého brouka, který vzlétl a strašně a hlasitě nadával. Byla to nějaká obří cikáda a zvuk to byl skutečně mohutný.

Hned u zahrady je “treasure”, tak jsme zavítali i sem, když už to máme koupené v rámci kombo lístku. Viděli jsme tu svitky, sochy budhistických strážců i sochy dvou lvů, které mají Lací s Kubou v malém jako suvenýry z Kuramy.

Když nás venku před chrámem viděla školní výprava, pár odvážlivců nám řeklo “hallo”. Odpověděli jsme jim “koničiva” a hned se všichni usmáli a odpovídali “koničiva”. Šli jsme s nimi do Rin-no-ji, ale i tak si to hezky užili. Malí Japončíčci se chovali moc slušně. Sochy v chrámu byly tři, 7,5 m vysoké a jsou impozantní.

Pak jsme si koupili kombinovaný lístek do svatyně Tóšógú (3 x 2400 ¥ + 1 x 870 ¥). Je to významně nejdražší vstupenka na klasické památky, co jsme tu pořídili, ale nechceme minout nic zásadního. Asi by stačila i ta levnější, ale tato zas platila i na další a klidnější chrám. Ve svatyni jsem přečetla z průvodce hlavní informace a pak už jsme obdivovali všechno – bohaté zdobení, brány, samotnou svatyni, … Tři opičky jsem čekala nějak významnější, ale jsou velké jen okolo 30 cm, tak jsme si u nich alespoň udělali tematickou fotku. Rituálně jsme si omyli ruce i naháněli na sebe kouřové čmoudíky, protože i tady, jako na spoustě dalších míst v Japonsku, jsou zastoupeny obě hlavní náboženství hned u sebe – šintoismus (brány torii a omývání vodou) i budhismus se strážci v podobě soch postav a očista kouřem.

Školní výpravy už se celkem rozptýlily a lidí bylo více, ale ještě celkem rozumně. Vyšli jsme i po 206 schodech, okoukli dřevořezbu kočky i další stavby a památky. Vše bylo hodně zdobné a barevné. Po hlavní části jsme šli do chrámové místnosti, která má na stropě velkého draka. Je to komentovaná prohlídka s ukázkou, kdy borec odříkal svůj text v japonštině, angličtině i španělštině a krásně předvedl, na kterém místě se má bouchat dřívky o sebe, aby se ozvala ozvěna, která zazní jak řev draka.

Luki si přál jít až do prostoru pagody (300 ¥), tak jsme mu koupili vstupenku s tím, že když to bude stát za to, tak půjdeme také. Lukiho zaujal systém, který chrání pagodu před zemětřesením. Je to centrální sloup, který není pevně spojen s konstrukcí a visí ze čtvrtého patra a spodní konec končí 10 cm nad zemí a funguje jako obří kyvadlo. Při zemětřesení se jednotlivá patra začnou naklánět. Centrální sloup díky velké hmotnosti má velkou setrvačnost a působí v protifázi, čímž vyvažuje budovu do středu. Stejný princip byl použit u Tokio Skytree. Luki hlásil, že je to sice zajímavé, ale ten nejlepší pohled je zvenku. Dostal k tomu ale hezké desky a podrobné vysvětlení celého principu, tak byl spokojený.

Bylo teplo – chvíli slunce, chvíli pod mrakem, tak bylo ideální příjemné počasí. Na lavičce jsme si snědli donesený oběd a přesunuli jsme se hezkou cestou k chrámu Taijú-in, který byl krásně bez lidí. Ještě před ním jsme procházeli chrámem, kde měli Kubíkova oblíbeného usměvavého bůžka s pytlem na zádech.

Do Taiyú-inu platila kombinovaná vstupenka (příp. lze samostatně za 550 ¥), tak jsme šli také dovnitř. Téměř bez lidí chrám působil úžasně. Koupili jsme si tu i vzácné vonné tyčinky a svolali rodinnou poradu, zda navštívíme muzeum, které máme předplacené, nebo se vydáme k jizo soškám.

Vyhráli to jizo sošky a cesta i k nim byla moc hezká, protože se šlo chvíli podél řeky. Jizo sošek jsou dvě větší řady. Muzeum jsme neviděli, tak to nemůžeme porovnat, ale jizo sošky byly moc pěkné. Lací zas trošku doufal, že bychom tu mohli potkat medvěda, ale naštěstí na nás nevykouknul.

Pak jsme došli na nádraží, vyzvedli si batohy a zjistili jsme, že k Suica kartám si musíme ještě koupit místenky (okolo 1 500 ¥ na osobu, Kubíka nám napočítali jako sníženou místenku - celkem cca 700 Kč navíc). Na ubytování to bylo celkem 2h a 35 min (necelé 2 hod je trasa Nikkó-Tokio).

Po téměř 3 týdnech v Japonsku vnímáme Tokio úplně v pohodě a v dopravě už se hezky orientujeme. Jen je nám smutno, že se úžasná dovolená chýlí ke konci. Na ubytko nás s přehledem dovedl Kubík a vysloužil si tak hodnost “vodiče”, když před tím byl jen za polovodiče :-|D. Bydlíme stylově – v úzkém baráčku, kde je vždy jen jeden byt na patro. Apartmán je hezky moderně zařízený.

Dali jsme si ještě krátkou večerní procházku kolem vody a pak do rušnějších uliček a potěšilo nás i několik torii bran, které jsme cestou potkali. Pak ještě zastávka v kombini na doplnění zásob. Platili jsme už Suica kartami, protože jednu dlouhou cestu (Hiroshima - Kanazawa) jsme neplatili část Suica kartou, ale koupili jsme jí spolu s lístkem na šinkanzen klasickou platební kartou, tak nám na Suica teď zbývají peníze. Ty lze ale můžeme projíst a utratit v kombini, tak jen to musíme dobře rozpočítat.

21. den (St 15.7.)

(noc Tokio) – TeamLab Planets, Tokio bay (Socha svobody), Tokio Skytree

Vstávali jsme na budíka, ať nezaspíme. Na 9:30 máme už asi 6 týdnů předem koupené lístky na TeamLabs Planets. Ubytování jsme vybírali i právě podle plánovaného programu. Měli jsme to buď 35 min busem se dvěma přestupy nebo 41 min pěšky, takže volba byla jasná. Moc jsme úplně nevěděli co máme od „multimediální výstavy“ čekat, ale recenze zněly tak, že se to prý nesmí minout. I když vstupenky jsou drahé (celkem 12 600 ¥/ 1700 Kč), je třeba je prý koupit hodně dopředu.

Franta byla rozumná – cca 10 min. Expozice je ve třech částech, které se procházejí postupně. První a nejlepší část je nazvaná voda, kam se jde bosky a můžou se prý namočit až kolena (měřeno asi na mrňavých Japonkách). V některých místnostech jsou zrcadla na podlaze, takže je možnost si tu půjčit i kraťasy, ale kdo je má půjčené, tak dostane na krk obří ceduli. Já měla sice šaty, ale počítala jsem s tím a půjčila jsem si od Lukiho černé boxerky. Je také fajn si s sebou vzít powerbanku, protože hodně věcí se tu ovládá přes mobil, a tak slabší baterky, jako ta moje, už ke konci nechtěli příliš spolupracovat.

Jsou tu různé místnosti, kde je třeba instalace s několika tisíci LED trubičkami visícími od stropu, které lez pomocí stáhnuté appky ovládat a tvořit tak různé efekty (to byla moje asi nejoblíbenější místnost). Jinde se jde vodou, na kterou jsou promítány koi kapříci a při setkání s člověkem se mění na některou z květin, která právě v daném období kvete. Je hezké si před každou místností přečíst umělcův záměr. Další části už jsou klasicky botama, ale batohy jsou stále ve skříňkách. Tady je hlavní částí kouzelný les, kde se pro vědecké účely chytají zvířata namířením mobilu. Místností je několik a má se nasbírat co nejvíce živočišných druhů. Do další části je třeba mít boty bez vysokých podpatků a ani ne pantofle, protože některé atrakce jsou takové, že se někam leze, něco přelézá apod. Pouští k tomu různá videa, zvuky a světla, takže to dělá zajímavé efekty.

Je tu i kreativní část, kde se do předem dané šablony (je asi 10 různých tvarů) něco nakreslí, a to pak obsluha nascannuje, a podle předdefinovaných animacích k danému tvaru jsou obrázky promítány po místnosti.

Poslední částí je zahrada. Část s mechem jsem si nečetla, tak jsem úplně tuto instalaci nepochopila, ale část s orchidejemi byla úžasná – tisíce orchidejí visí ze stropu a podle toho, jak člověk pomalu prochází, tak se pohybují. Všechny místnosti jsou dělané prý tak, že reagují na návštěvníky, a tak je to pokaždé jiné a jedinečné.

Byli jsme tam okolo 4 hodin, ale v rámci toho ještě dělal Lací check-in na zítřejší let, kde to bylo poměrně komplikované a dost to trvalo. Ale podařilo se, a i zpátky budeme sedět spolu. Jen sedadla u okýnek byla za poměrně výrazný příplatek. Na cestu do Curychu, tak máme obsazenou prostřední čtyřku.

Po TeamLabs byl v plánech Tokio Bay – doma máme hru Vládce Tokia, která je situována právě do Tokijského zálivu. Projeli jsme se linkou Yurikamome, která vypadá jak vláčky Chuggington. Je samořiditelná, tak v prvním vagónu je krásný výhled. Linka je nadzemní a taková hezky vyhlídková.

Oběd jsme vyřešili rychle. Nejbližší kombini bylo v Fuji TV věži, kde nám jídlo i ohřáli a byl tu i prostor se stolky a židlemi na snězení. Obsluha byla moc milá japonská babička. Budova japonské Fuji TV je ikonická s velkou koulí ve výšce.

Krom procházky okolo Tokijského zálivu byla cílem i Socha svobody. Jednu jsme viděli náhodou loni ve Francii uprostřed kruhového objezdu a pro tu další jsme si došli až sem. Kdysi ta pravá patřila na můj wish list, takže když jsem zjistila, že je ve zmenšené podobě i tady a nejsme daleko, tak jsem ji naplánovala na trasu.

Od března 2026 je zprovozněná fontána Aqua Symphony, kde je synchronizovaná hudba se střičkami ve fontáně. Měli jsme štěstí, že představení mělo začínat za 10 minut. Stříká i v noci, což může být ještě hezčí, ale to už budeme jinde. I přes den to bylo pěkné představení.

Zašli jsme ještě k obří soše Gundana, která je také v této oblasti a pak jsme se opět přesunuli linkou Yurikamome, kterou jsme tentokrát zažili v odpolední špičce, kde jsme se museli do vagonu namačkat.

Dojeli jsme ke Skytree – nejvyšší věži světa a 3. nejvyšší budově na světě. Lístky jsme koupili on-line, protože tak jsou alespoň o něco levnější (celkem za dva dospělé a dva mlaďochy 12-17 let je to 10 900 ¥). Kupovali jsme až dneska ráno, protože jsme čekali, jaké bude počasí.

Vyjeli jsme výtahem napřed do 350 m, kde je první pozorovací podlaží. Rychlovýtahem trvala cesta 50 sec. Po prohlédnutí jsme pokračovali do nejvyššího patra, které je ve 450 m. Byli jsme tu na západ slunce, abychom viděli 37 milionové město (tento údaj psali na věži na info tabuli) za dne i nasvícené v noci, a kochali se výhledem.

Japonci jsou posedlí po plyšácích i oblíbených anime, tak tu mají photo pointy pro plyšáky i pro dětské i dospělé Japonce s nějakými anime.

Na ubytko jsme jeli jedním autobusem, v kombini si propočítali náklady, kolik ještě musíme utratit na Suica kartách, aby nám tam zbylo akorát na cestu na letiště a za zbytek si Kubí nakoupil náplně do gumovacího pera (jsou tu asi za 1/3 ceny, jak je to místní značka), hromadu výborného sušeného masa a i nějaké dobroty.

Dorazili jsme kolem 23. hod, sbalili věci a šli spát.

22. den (Čt 16.7.)

- přesun na Naritu, odlet okolo 11:00

Ráno jsme si dali lehkou snídani, dopakovali a vyrazili na metro směrem na letiště. Cestou jsme se ještě zastavili u blízké malé torii, každý si hodil minci pro štěstí a nechali jsme drobné i lvům na hlavách.

Našli jsme fajn spoj – kluci už se orientují výborně. Máme to jen jeden přestup a jedeme zas Keisei line, kde je nižší jízdné. Tím jsme jeli i z letiště a stojí 1 500 ¥ místo 2 700 ¥ a časově vychází rozumně. Na letišti také mají balení zavazadel, tak jsem zas ze svého batohu udělat za 1 500 ¥ kokon. Cestou zpátky by stejně nějaký batoh musel jít spodem, protože máme koupené dva krásné japonské nože.

Nakoupili jsme ještě suvenýry v letištních obchodech a ceny tu byly celkem přijatelné.

Jídlo v letadle berou místní, tak nemáme k předkrmu sýrečky, ale i tak to bylo celkem fajn, i když švýcarské menu nám vyhovovalo výrazně více. Sedíme na čtyřce uprostřed, tak je to zas jinak hezké, jak jsme všichni spolu. Kluci objevili volné okénko za prostorem se záchodem, tak někdy chodíme koukat, co se děje venku. Vyplatilo se to, protože jsme nádherně viděli kus Grónska. Tentokrát jsme letěli severní trasou, vzali jsme to Beringovou úžinou a pak horem. Letuška říkala, že takhle hezky je Grónsko vidět málokdy, protože většinou bývá zataženo.

V pořádku jsme dolétli do Curychu, kde jsme tentokrát měli více času. Zevlovali jsme po obchodech, a i si koupili čokoládu. Jen nás překvapilo, že jak tu mají přísné bezpečnostní předpisy, tak ale není problém si koupit klasický skládají švýcarský nůž.

Do Prahy jsme dolétli těsně před půlnocí, ale než jsme se vymotali, tak byl už druhý den. Původně Luki chtěl jet nočňákem, že by to byl také nový zážitek, ale trvalo by to více jak trojnásobně, tak jsme si objednali Uber. Přijela pro nás Tesla, tak alespoň toto bylo nové, když ne zážitek z nočňáku:-).

Měla to být dovolená snů a skutečně byla. Překonala všechna očekávání a máme hromadu krásných zážitků!

‍